Návštěvy: 688
Koho by to napadlo, že už je to třicet let. Třicet let a člověku přijde, že to bylo včera. Tak silná je ta vzpomínka, tak silná emoce, tak koncentrovaný pocit, že ho ani třicet let nedokázalo rozředit. A já myslím, že to je dobře. Každý, kdo tam tehdy byl nezapomene nikdy. Každý, kdo to prožil bude tu vůni nosit v duši. Ano, svoboda opojně voní. A když je čerstvá, tak ještě víc!
Vůbec si nějak neuvědomuji, že už je to vážně tak dlouho, a že moje dcera, která se v ten rok narodila, je už dospělá a brzy bude máma. Jakoby to bylo včera, co jsem své mámě doma vysvětlovala, že prostě musím. Že musím, nejen pro ni, která se přece chovala, když čekala mě, úplně stejně, ale že musím i pro svoje dítě.
Že si strašně přeji, aby žilo ve svobodné zemi.
“Hlavně, ať nedopadnete jako my, Michalko”, řekla.
“Rusáci sem už nepojedou, maminko, to Gorbačov neudělá”
Každodenní debaty na tohle téma …
Byla jsem na Václaváku a Národní a Staromáku snad pokaždé.
A pokaždé jsem se bála. Že mě někdo neopatrně praští, že se mi něco stane, že mě chytí a ztlučou, že nestihnu utéct před “obušky”.
Jestli to bylo nerozumné? Neskutečně! Byl to hazard jako blázen a pleskla bych se za to. Zejména když si vzpomenu, jak strašné to bylo 17.listopadu.
I když … strašné.
Ono je to těžké vůbec identifikovat, protože na jedné straně člověk pláče, když vidí, jak ty lidi bijí ti stejní lidé, jako oni… jak Čech tluče Čecha, ale na druhé straně je tu i obrovský pocit hrdosti na sebe sama.
Pocit sounáležitosti s ostatními tak silný, že jsem něco takového nikdy v životě nepoznala a patrně už ani nepoznám… euforie z toho, že jsme se vzepřeli, že se nebojíme – nebo – bojíme a přes to tam jsme a nepolevíme a neuhneme a neustoupíme a …. však on ten řidič tramvaje zastaví, nepřejede nás – nepřejel.
Ta víra… ta obrovská až iracionální víra, že to dokážeme, že teď už se to změní, že se z těch ulic už nehneme, dokud … dokud se i my nedočkáme rána, kdy sice zase vyjde slunce, ale nebude stejné.
Žádné od té chvíle nebylo stejné jako před tím.
Neskutečně si vážím nás všech, kdo jsme se zvedli. Vážím si a klaním se všem umělcům, veřejně činným lidem, všem, kteří měli tu odvahu a šli s námi, přidali se k nám. Protože ono to tehdy bylo skutečně o odvaze a síle charakteru.
Riskovali všechno!
Svobodu, jméno, karieru, rodiny, VŠECHNO!
A nebyli to jenom herci, se kterými jsme sedávali v divadlech, která byla pořád otevřená a bylo to strašně krásný… byli to i kantoři, profesoři, celé sbory, které podpořily své studenty a postavily se za ně a vedle nich. A najedou to nebyl profesor a jeho žák…. byl to partner, parťák, někdo, kdo ač autorita, kryje mu záda a sám riskuje svá.
Hele… tohle je strašně těžké popisovat a už končím, protože jsem se zase rozjela. A to se mi stane pokaždé, když o té době mluvím. Pokaždé u toho brečím!
Proč?
Protože moje máma strašně zkusila… protože já jsem zkusila, protože strejda Boba na to umřel… v obrovských bolestech, v hrozném utrpení … a to jen proto, že byl ač armádní velitel slušný člověk a muž, pro kterého přísaha měla význam. Muž, který spolu se svou jednotkou v 68. roce odmítl vpustit do kasáren ruské generály.
Byl to velký člověk.
A po 10 letech v uranových dolech umíral jako toulavej pes.
Nikdy v životě na tohle nezapomenu.
Možná jsem to ani neměla nikdy vědět, protože když dnes slyším mluvit Komunisty ve Sněmovně, v médiích a slyším, co si dovolí říci, chce se mi fyzicky zvracet, když si vzpomenu, jak děda s mámou plakali. Jak děda, ten dvoumetrový chlap hořce plakal. To nebyl jen smutek nad vraždou jeho bratra. To byla bezmoc. Jenže, kdybych to nevěděla, pak bych se nedozvěděla, proč jsem nesměla hrát. Proč jsem nesměla studovat. Proč mě nikde nechtěli a proč mi z VŠ nabídli pouze VUML.
….
A pak najednou mluvil na balkoně Havel… a Kubiška zpívala hymnu a Gott zpíval vedle Havla…
… a mě se chtělo omdlít a strašně jsme tam plakali a zapalovače nám chytaly v rukách a dívali jsme se jeden na druhého a objímali jsme se, lidi, kteří se vůbec neznali, ale byli tak strašně opojení, tak šťastní…. že se i v tramvaji zdravili.
Prostě člověk nastoupil, na klopě vlaječku a řekl, “dobrý den” a celá tramvaj řekla “dobrý den” a lidi se usmáli …
…a mě bylo dvacet a věděla jsem, že tohle je nejnádhernější místo k životu v celém vesmíru, že moje maminka je na mě hrdá, a že je šťastná, a že strejda Boba může klidně spát, a že už budu jenom šťastná, a že až budou moje děti větší, budu jim moc a moc vyprávět … a že se budou mít báječně, protože budou studovat a pracovat a cestovat a bavit se a podnikat…protože já, já jsem byla mezi těmi, kdo jim vybojoval SVOBODU.
A já jim slíbila, že pokud budu živá, nikdo na světě už jim jí nevezme. Že to nedopustím. Že my to nedopustíme!
Jsem za to, že každý, kdo si to pamatuje, teď ví, co píši, o čem píši, a že to také tak cítí, že si pamatuje.
A já jsem moc ráda za ten prima nápad, se kterým přišlo 02. Totiž … my neměli mobily. My měli budky. Jo, do budky se dalo volat a dalo se volat z ní a když člověk neměl pevnou linku doma, letěl do toho domečku s velikým telefonem na mince.
A v neděli 17.listopadu se postupně v celé zemi rozezvoní telefonní budky. Po zvednutí sluchátka, se ozve vzkaz a člověk uslyší minulost.
Uslyší Národní třídu 17.listopadu 1989.
Až tedy v neděli půjdete kolem zvonícího aparátu v telefonní budce, zvedněte to!
Možná tam uslyšíte sebe! :srdce:
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...
