Záhadná a pestrá nesmrtelná upíří populace

Vzpomněla jsem si na tenhle fenomén, když jsem v noci nemoha usnout, pročítala nový vědecko-populárně archeologický věstník. Zde se psalo o novém nálezu v Polsku. Hroby, které tady nelezli a otevřeli, nenechali Poláky na pochybách, že mají co dělat s pohřbenými upíry.

Hlava oddělena od těla a vložena k nohám zemřelého, je snad nejzákladnější a nejrozšířenější pravidlo pro pohřbívání těch, ze kterých měli naši předkové napříč půlkou světa a mnohde i dnes, veliký strach i po jejich smrti.

Dodnes nebylo spolehlivě vysvětleno, kde vězí kořen, základ této obavy a zdali je opodstatněná.

Jsou ale všude

Roku 1966 bylo u obce Čelákovice nedaleko Prahy objeveno a odkryto největší pohřebiště domnělých upírů v Čechách.

Na své zahradě ho náhodou objevil jeden místní obyvatel, když si chtěl vybudovat vodovod. Rozsáhlý archeologický výzkum odkryl jedenáct hrobů se čtrnácti těly.

Stáří hrobů bylo určeno do 10. až 11. století.

Veškeré kosterní pozůstatky nalezené v této lokalitě vykazovaly znaky rituálního znovupohřbení.

Osobně si myslím, že teprve s nástupem Křesťanství se poněkud ztratila víra lidí v reinkarnaci. Lidé dřív zcela přirozeně věřili, že nežijí jeden, ale více, mnoho životů.

Bylo pak na jednotlivých kulturách, jak k tomu technicky přistupovaly.

Egypťané například vybavovali své mrtvé velmi sofistikovaně a měli maximální zájem, aby se jim po smrti dobře dařilo a nestrádali. (Ke starému Egyptu a jeho knize mrtvých se vrátím obsáhleji a samostatně).

Jiné kultury zase nechávaly doma místo, volné lůžko, nádobí, hračky a podobně, až se jejich příslušník vrátí.

O Tibetu a čtrnácté reinkarnaci ctihodného Dalajlamy, který je svou povahou, moudrostí a energií schopen přesvědčit i skeptika o tom, že se skutečně zdokonalil nejedním životem, asi netřeba mluvit.

Všude ale existuje i model zlých zemřelých, u nichž se naopak dělalo všechno proto, aby se již nikdy na svět nevrátili.

Když se podíváme do některých částí Afriky, bude nám asi nevolno.

Tam když byl někdo za života zlý a ostatní nechtěli, aby se už vracel, museli jeho kosti spálit a popel sníst.

Nejčastější a nám nejbližší je ale znemožnění mrtvému z hrobu vůbec znovu vstát.

Ruce a nohy jsou svázané, tělo otočené směrem dolů a hlava umístěná ke kotníkům, nebo mezi kolena.

Jenom v Evropě existují stovky takových hrobů.

O Samhainu (noc z 31. října) se lidé na své zemřelé těšili, připravovali jim pohoštění, cestičku z ohýnků od hřbitova k vesnici, (později přelakováno Křesťany na Dušičky, kde základ – svíčky zůstal zachován), ale proti nezvaným mrtvým se dělávala různá opatření.

V zásadě má ale celé upírské téma racionální základ.

Nešlo o upíra, co saje krev, ale o zlého člověka, který by mohl po návratu mezi živé znovu škodit.

Jednalo se o vrahy, pomatené a zlé lidi, ty, kteří ubližovali dětem, matky, které zabily své dítě a podobně.

Hororová postava křídově bílého obličeje s velikými špičáky, živící se lidskou krví, jejíž záliba je navíc hodně nakažlivá, je model pozdější a zkomolený lidskou fantazií, která ale vycházela z reality.

Je vůbec smysluplné v  21. století ještě věřit na upíry?

Určitě ano – protože oni existují!

Tak třeba tenhle upír obecný

Je veliký asi osm centimetrů a opravdu se živí krví.

Povětšinou si cucne na nějaké krávě, ale v krajní nouzi může hupnout i na člověka.

To je pak nepříjemné setkání. Ne proto, že by člověk pak automaticky vysával své bližní, ale spíše proto, že tento tvoreček jej může nakazit zcela reálnou vzteklinou.

Jinak je ale tenhle upír předmětem zkoumání jako přínosný živočich.

On totiž při své hostině krev nesaje, ale líže. A při tom se stará, aby krev nezasychala a zůstávala stále čerstvá.

Dělá to filuta tak, že do rány slintá.

Jeho sliny obsahují zvláštní látku, která zabraňuje srážení krve. Právě krevní sraženiny (tromby) vyvolávají srdeční infarkty a záchvaty mrtvice.

Složení jeho slin proto moc zajímá vědce.

Diagnóza upír, neboli Porfýrie

Je to vzácná, ale velmi těžká krevní choroba.

Tělo člověka nemocného porfýriií není schopno přeměňovat v krvi železo na porfyriny, což je pro zdravý organismus životně důležitý proces.

Jeho pokožka proto reaguje nesmírně citlivě na světlo.

Pacient může tím pádem vycházet ven jedině v noci. Teoreticky je možné příznaky choroby, což bývají ošklivé puchýře, hnědnutí zubů, krvácení z nosu i očí, zmírnit konzumací krve, nebo transfúzí.

Odtud patrně upíří obliba krve a tmy.

Porfýre je vzácná a dědičná.

Lékařská věda si s ní dnes již ale umí celkem poradit speciálními léky, které vypadají opravdu jinak, než jako dřevěný kůl, stříbrná kulka nebo česnek. (ačkoli, česnek podporuje krvetvorbu, takže…)

Skoro diagnóza  – Savý kamarád

Mezi opravdové upíry, když ne v tom pravém slova smyslu, patří i ti energetičtí.

Krev nám pijí trochu jinak. Jsou plíživí a nebezpeční…

Po návštěvě takového člověka, zpravidla milého, který vás zahrnuje pozorností a dost často i obdivem, se budete cítit, jako byste uběhli maratón. Budete zdecimovaní a unavení. Zatímco on po té, co na vás nahází své problémy, které se vy snažíte vedle svých starostí řešit, patrně odskotačí nabitý energií a slíbí, že určitě přijede zase velmi brzy.

Jeho potíže nikdy neberou konce.

Zaváže si vás hesly typu: „Já tě nemít, tak snad umřu“, „Jsi jediný člověk, který mi rozumí“, „Já jsem snad prokletý“, či „Co jsem komu udělal, že mám tak podělaný život“ a podobně.

Po nějaké době budete cítit blízkost hysterického záchvatu pokaždé, když vám takový dobrodinec „slíbí“, že se staví. Nejraději mají, když vás mohou obejmout či se vás alespoň dotknout. Bohužel někteří neví, že to, co dělají, vám ubližuje, a tak je to těžké.

Existují ovšem i tací, kteří si od vás berou energii a ovíjí se kolem vás zcela vědomě.

Těch je mnohem méně, ale jsou upřímní.

Často o své zálibě brát si od lidí energii mluví.

Jsou ale situace a také lidé, kterým chceme energii dát.

A to je potom v pořádku.

Upír z rozhodnutí jiných

Církev pasovala upíry na ďáblova stvoření.

(Chudák Ďábel za to ale nemůže). Upírem se tímto přístupem stával i člověk nekřtěný, dítě, které zemřelo nepokřtěné, sebevrah, křivopřísežník, člověk, který byl pohřben bez příslušných křesťanských ceremonií, nebo ten, co se dopustil svatokrádeže.

V podstatě kdokoli, kdo porušil náboženská nařízení.

Tihle pohádkoví upíři také pocházejí z Kaina, který se jako první dopustil hříchu vraždy.

Vidíte, máme celou řadu upírů, z nichž někteří opravdu existují.

Každopádně je zajímavé, jak zrovna různé druhy lidských upírů putují spolu s mnoha kulturami historií a jsou stále živí.

Ostatně, jako správní upíři přeci ani zemřít nemohou.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]