Těšíte se na zimní sváteční rána? Blíží se klidná sváteční noc našich životů. Nepropásněte ji!

Upozornění: Tento článek obsahuje diskriminační názory (snad mě Léto nepřijde upravit fasádu lopatou) a není určen pro teplomily. Ty se vší úctou odkazuji třeba na nedávný článek od jazuzinky.  Ostatní nechť se kochají, protože já už se nemůžu dočkat? Čeho? Prvních omrzlých sluncí a jiskřivého sněhu…

Už za pár dní to začne.

Listopad.

Měsíc, který svou energií údajně uzavírá, uspává a probouzí sváteční náladu. Klid, odpočinek. Pokud si celý rok představíte jako den a noc, 24ti hodinový cyklus,  tak listopad je takovým tím večerem, kdy stmívání přechází do příjemné konejšivé měkké a sametové tmy.

Kolem nás se nastoluje klid. Ovšem pozor, nemusí to tak platit úplně doslova. Před klidem mohou vznikat bouře, ovšem nikoliv bouře zbytečné, ale nezbytné. Staré se ukončuje, začíná se nové – často zcela nečekaně. Podzim často přináší v našich záležitostech řešení snadno spadná do klína. Schylujeme se víc sami k sobě a pomalu přichází i sváteční nálada při prvních procházkách zamrzlou listopadovou krajinou.

První sníh

je třeba pro mě malým svátkem a mám tyhle dny ráda. Potěší mě. Jednoduchou dětskou radostí. Asi nepochopitelné, ale kdo to má podobně, pochopí – a ostatním nemám potřebu to vysvětlovat. Což je vlastně dobře, protože je to asi jedna z mála věcí, které nechci nikomu vysvětlovat a obhajovat je…

Adventní čas

se přehupuje do prosince, který je hektický. Ale proč? Protože jsme si to tak sami “naordinovali”. Třeba právě letos na vás přijde ta pravá vánoční nálada a budete ignorovat kýčovitou komerci Vánoc a užijete si je vnitřně a sami. O Vánocích mívám sklony toužit být sama. Strašně moc, až to bolí. Kde může být zakopaný pes? Přemýšlím. Možná podvědomě odmítám péct cukroví, uklízet, plánovat více či méně povinné návštěvy, leštit kliky, balit dárky, o nichž vím, že brzy stejně skončí na smetišti dějin a zapomnění… a něco chce být samo.

Třeba si jen někde sednout a být. Existovat. Zamrzat v touze po klidu. V letech, kdy jsem neměla na knížky tolik času, to byl právě předadventní čas, ve který jsem sahala po těch duchovně zaměřených a časy, ve kterých jsem horlivě obnovovala snad všechny dostupné čtenářské průkazy. Zima je tím pravým obdobím pro knížky  a čtení. A není to jen pro ty krásné doprovodné akce jako je horký svařák, plápolající krb nebo teplé ponožky.

Zádumčivý čas hýčkání si o obnovu duše přímo říká..

V lednu a únoru

by stále mělo pokračovat období klidu a pohody. Odpočíváme, nabíráme síly a s prvními prodlužujícími dny jen lehce plánujeme do dalších měsíců. Ten náš nový rok je naplánován poněkud nešťastně. Prvního ledna mnoho nového nevymyslíme, protože naše těla jsou v útlumu a duše taky touží odpočívat a ne bojovat s nadváhou, cigaretama nebo novým – už šedesátým devátým – kurzem angličtiny pro věčné začátečníky. Mám zimu ráda, protože jsem asi založeím tak trochu lenoch a miluju chvíle, kdy se ve čtyři odpoledne “smrkne” a je příjemná tma. Pokud se poštěstí sníh, pak i pouliční lampy zdobí města nádhernou oranžovou září.

Jen my lidi tu krásu někdy nevnímáme, protože i v noci kalendářního roku běžíme na plný plyn. Rozjíždíme tu pomíjivou ledovou krásu koly svých aut. Špiníme jí odpadem našich činností. Šlapeme po sněhu, rozdupáváme tu nádheru a míjíme jí za kdovíjakými cíly. Cíly, jež jsou důležité? Možná ano, protože to tak máme nastaveno a je nežádoucí v zimě neplatit za složenky a nepracovat pro své chlebodárce. Možná je to škoda. Možná si pak najednou uvědomíme, že ZIMA už byla. A my ji neviděli, neprožili, neodpočinuli si…nevyspali se do nového dne, do nového jara, do nového roku a začátků.

Jen tak se někdy zasnít, jaké by to bylo, kdyby ta mrazivá, slavnostní bílá peřina našich zim zůstala beze stop. Jen tak…

Bez touhy tu krásu pošlapat…

Renata

[sexy_author_bio]