ROZHOVOR: Josef Mužík – „Kdybych neměl jistotu, tak tu nejsem skoro třicet let“

„Nejsem blázen a nechodím tady a nekopu naslepo. Za ty roky, jsem nasbíral a viděl tolik dokumentů, dokladů, dobových map a mluvil s tolika lidmi i vysoce postavenými, že mám stoprocentní jistotu a právě teď jsem ve fázi, kdy mohu myslím mluvit o finální fázi“, pravil hned v úvodu pan Mužík, který 28 let hledá nacisty uložený poklad. 

Sešli jsme se s Pepou Podolákem s panem Mužíkem ve Štěchovicích, kde jsme si napřed u kávy a nealko piva dlouho povídali.

Dlužno říci, že pan Mužík nejenže mluví velice poutavě, pragmaticky a racionálně, ale bylo patrné, že není amatérským kopálkem, ale ví co dělá.

A zjevně i co říká, jak to říká, a co taky co MÁ říkat.

Na rozhovor jsem šla i s informací, pro koho pracuje, nebo minimálně pracoval a svůj zdroj jsem pokládala za spolehlivý.

V průběhu rozhovoru, který jsem vám ponechala v téměř původní podobě, jsem se na to napřímo zeptala a pan Mužík to nepopřel.

Nepopřel ani to, že část artefaktů, o kterých dodnes nic nevíme, uložilo gestapo v roce 1943 pod Štěchovickou přehradu, o čemž jsem vám již psala a co tady pamětníci, z nichž mnozí se na pracích přímo podíleli, vědí a mluví o tom.

Pan Mužík nám dokonce ukázal na mapce i místo, kde se chodby a prostory nacházejí. Na tom prakticky nic není zásadního, protože k tomu se prostě nelze dostat nijak.

To hlavní ovšem není zřejmě pod přehradou, nebo přijde na to, co pokládáme za hlavní.

Pan Mužík za to hlavní pokládá velké množství belgického zlata, které se tady nachází, a které má, jak uvedl již nadosah.

Ptala jsem i na to, zdali bych nemohla nějak pomoci třeba s hledáním sponzorů, avšak pravil, že v tomto ohledu má již patronát agentura, kde on působí jako technický poradce, při čemž logicky mu náleží odměna v rámci následného vyzvednutí nálezu.

Do jaké míry se jedná o agenturu a jak se taková společnost ve skutečnosti jmenuje, vás nechám hádat.

Z rozhovoru a následně i našeho vlastního nálezu, který jsme učinili, si, myslím, rámcově uděláte obrázek sami.

Upřímně, nečekala jsem, že celá věc s rozhovorem bude nakonec pro mě osobně tak velice zajímavá, objevná a hodnotná.

Ještě podotknu, že na panu Mužíkovi je jasně patrné, že nejenže ví o symbolice, která mu do určité míry i pomáhá velmi mnoho, ale že je to člověk, který prošel speciálním výcvikem po mnoha rovinách.

Takhle runa, která mě upoutala na krku pana Mužíka, se jmenuje Othala a vlastně znamená majetek, hojnost, udržení majetku a toho, co je moje.

Je to mimochodem jedna z run, kterou nosil Josef Goebbels.

Pak Mužík je runami obklopen a není to náhoda. Kdo je zná, všimne si. Kdo ne, ani ho to nenapadne.

Rozhovor vám teď doručíme tak, jak jsme ho zaznamenali.

Vystřižen byl pouze náklaďák a podepsání knihy, jejímž autorem je pan Mužík.

Zvedli jsme se a odjeli jsme se podívat na Medník, kde nám pan Mužík ukázal onu zabetonovanou továrnu, plnou možná ještě teď podivného plynu, hermeticky uzavřenou, a jak řekl, nepoužívanou a vlastně nezajímavou.

A teď přijde to nejzvláštnější, na celém včerejším dni.

Pokud jste dobře poslouchali, co pan Mužík v rámci oné nacistické továrny povídal a několikrát se k tomu i vracel, patrně vám v kontextu s tím přijde to následující poněkud zvláštní.

Po tom, co jsme viděli křoví, kde je zabetonovaný vchod do zamořené továrny, jsme se s panem Mužíkem rozloučili a sdělili mu, že se ještě chvíli zdržíme.

Chtěla jsem to místo vidět i bez průvodce, chtěla jsem tu atmosféru cítit, chtěla jsem se zdržet v prostoru, kde se dělo kdo ví, co, a kde omdleli pyrotechnici, kde se nacházel bojový plyn, proti kterému není ochrana.

Na smrt z vyděšení to docela stačilo.

Šli jsme do kopce, ale vlastně ani nijak dlouho, když nás upoutala skála.

Záhy jsme našli kameny, na nichž se nacházela vyrytá stejná runa, kterou měl pan Mužík na krku.

Zaujalo nás to, ale vlastně co s takovou informací?

A tak jsme šli směrem dolů, místy, které nám pan Mužík neukázal.

Jdu a pode mnou to podivně duní.

„Hele, možná je pod námi kapsa, kam se nevešel beton. A hlavně, tohle sem moc nepatří, nemyslíš, to je navezený…“

Pepa se mnou souhlasil a trošku jsme se tam hrabali, než Pepa odvalil kámen.

Oba jsme zírali na zřejmě větrací otvor, komín, nebo tak něco.

Pochopíte z videa.

 

32 vteřin, ale nebyl to volný pád.  

 

Volným pádem padal kámen 4 vteřiny.

To spočítal Tomáš na 78 metrů.

Zbylých 28 vteřin se prý těžko spočítá. 

Co mě zaujalo, bylo pár věcí:

1.       Pan Mužík nám tuhle věc neukázal a nemyslím, že by o tomhle nevěděl.

2.       Pokud byly prostory nacistické továrny zamořeny, co tu dělá větrací otvor směrem ven?

3.       Pokud tam vlastně nic nebylo a nemá smysl to řešit, proč je to otvor zjevně udržovaný?

4.       Proč je tam voda?

5.       Proč u domnělého vstupu není ani památka po betonu a tady ano?

6.       CO TAM VLASTNĚ DOLE JE???

Došlo nám, že celý ten obrovský kopec jsou ty prostory.

Došlo nám, že je zvláštní, maskovat a udržovat odvětrání u něčeho, kde je vstup zabetonovaný, a co je navždy bez možnosti vstupu.

A tak se ptám…

Opravdu je to tak nezajímavé, nepřístupné a navěky ztracené, nebo se tam případně pořád dá jít, akorát odjinud?

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]

Pepa Podolák

S poděkováním Josefu Mužíkovi

Fotografie a videa autoři článku