Moje máma brečí a já bych měla slavit?

Návštěvy: 3272

Moje máma pravidelně dneska brečí celé roky co ji znám … a já se mám radovat a křepčit? Ona přišla o ideály, o svobodu, o budoucnost … byla při tom, když zapálili dětský pavilon přes dvůr porodnice, musela se koukat jak doktoři a sestry vynášejí děti na zahradu, do pokoje jim vtrhnul špinavý Ivan se samopalem, po kterém matky házely špinavé pleny, aniž by si uvědomovaly, že má zbraň a je připravený střílet.

Nikdy v životě nebudu mít ze svých narozenin takový ten správný pocit.

Vždycky budu mít v pozadí střelbu, ponížení, šok, slzy, beznaděj a strach svých rodičů.

Vždycky to budou narozeniny opatřené mrtvými a dalšími mrtvými v dalších letech, které mají Rusové přímo na svědomí.

Nikdy v životě nemohu mít Rusy ráda a nemohou mi být ani jedno. Nikdy nebyli a teď … ted je to druhým rokem čirá, ryzí, bytostná nenávist a odpor tak velký, že to pomalu ani neunesu a s každým mrtvým děckem, s každou dušičkou nevinnou, s každým tak strašným a otřesným zločinem jenom roste.

Co mohou, to zničí, zdevastují, zavraždí, rozbijí a znehodnotí.

Rusko se stalo synonymem zkázy, smrti a destrukce.

Mě zmrvili i narozeniny!

Připadám si, jako kdybych okrádala sirotky, když si mám dneska radostně připíjet.

I kdybych stokrát poslechla rady jako „neber si to tak, je to minulost“, nejde to, protože je to sice minulost, ale ve mě je pořád, rok co rok současná a stejná.

Každý člověk by měl v den svých narozenin, ze všech dnů nejvíc poděkovat především své mamince.

Každý a v kterýkoli den.

Ale já dneska a v letech předešlých i těch budoucích, budu mít vždycky ještě tisíckrát větší důvod k díku.

Za to, jak byla statečná, že mě nedala a necelé dvě hodiny po porodu se mnou letěla do krytu Zemské porodnice (dnes u Apolináře)

Za trpělivost, kterou měla, když jsem si přinesla snad všechny neurozy, co existují, plus těžké nechutenství…a panický strach ze smrti.

… a měla bych se omluvit.

Za to, že jsem nepočkala… ale na kdy vlastně… nenarodila bych se líp dalších 22 let?

Narodila bych se vůbec?

Ne, nenarodila jsem se ani trošku ve šťastný den.

Je proto pro mě až zázrak, že navzdory tomu jsem relativně šťastný člověk.

Přesto na své narozeniny zpravidla prvně brečím. Při představě, jak deprimovaní, zrazení a prodaní se museli Češi cítit. Jak šokovaní s první střelbou, jak vyděšení, konsternovaní … jak silné emoce a příběhy prožívali… jaké to bylo, když viděli sanitku, kde měl lékař z okénka ruku s bílou látkou, aby po ní nestříleli…jen zrůda může střílet po něčem tak svatém, jako je sanitka. A oni to dělali. Vím to od táty.

A ne ve válce…nikdo nikomu žádnou nevyhlásil!

Byli jsme napadeni.

Bez varování.

A nikdo nás nebránil!!

To proto, že nepřítele na nás poslali naši vlastní lidé. Neumím si představit větší zradu, než pozvat cizí armádu na vlastní národ.

Je mi z toho špatně každý rok.

Od dědy (voják) vím, že česká armáda byla připravená, čekala, ti kluci se těšili dokonce, že budou svou zemi a své lidi bránit.. tak, jak přísahali. ale žádný rozkaz nepřišel. Přišel zákaz. Byl tak strašně emotivní, když o tomhle mluvil, že jsem se na to neptala.

Tím spíš, že jeho bratra, také důstojníka, který se vymezil zavřeli komunisti na 15 roků za velezradu. Po 10 letech v uranových dolech ho museli pustit. Umíral. A umřel.

Jeho osud se propsal do mých studií, do života celé rodiny.

Pořád se rozbrečim pokaždé, když o tom dni máma mluví,

– o tom, jak spěchala pár minut po porodu do krytu a z okna viděla, jak z protějšího dětského oddělení, které hořelo, vynášejí lékaři děti na zahradu, o tom, jak do jejich pokoje vtrhnul ruský voják se samopalem, když zrovna kojily a ony po něm házely věci, aniž by jim došlo, že je může zastřelit, o tom, jak s tatínkem pak utíkali od Apolináře (tehdy zemská porodnice) až na Smetanovo nábřeží, šílení strachy, protože Rusáci stříleli po kočárku s jejich miminkem jen proto, že byl modro bílý s červenými peřinkami, o střelbě do sanitky, ze které měl lékař vystrčenou ruku s bílým šátkem

– že má pokaždé stejné zděšení v očích, jakoby to bylo včera.

Ona se musela prostě šíleně bát. 

A já se jí klaním, obdivuji ji, zbožňuji a děkuji jí, že tu jsem. Každý rok 21.8. v 5:30 ráno to dělám, když slavím svoje neumřeniny. Vždyť stačilo tak málo a …

Dědeček ale v tento den pokaždé ochotně připomněl i veselejší historku. Kterak se 24.8. vracel domů, na Smetanovo nábřeží 6 a v domě pod schody seděl Rusák a kadil.

Děda se strašně rozzuřil, chytil ho za flígr, (děda byl velký a krásný chlap) a s tou nahou zadnicí ho vykopnul ven.

Až doma si uvědomil, že měl samopal. 

Měla jsem tu historku ráda.

Dlouhé roky jsem se potom opájela představou, jak jednou celý Český národ chytí Rusáky a vykopne je z naší země, jako děda toho molodce s nahým zadkem (jak trefné) z baráku.

A pak se to stalo. 

Fakt se to stalo a my je vykopli!

A už je sem nikdy, n i k d y nesmíme pustit zpět!!

Jsem víc, než citlivá na současné dění Ukrajině a její napadení Ruskem … jsem pokorně vděčná těm statečným lidem, kteří tam s Rusy bojují, jsem mezi prvními, připravenými pomoci jejich ženám a matkám jejich dětí tady u nás, tak i tam…a ani, pro Krista nemohu jinak!

Já musím!

Vidím v těch ženách v náručí s miminky svojí mámu.

A dneska víc, než kdy jindy taky vím, že Rusák se nikdy nezmění.

Že se nezastaví, není-li zastaven. 

Že Rusko bylo a očividně i je synonymem strachu, nesvobody a bolesti. 

Že neví, co je čest, pravda a nebo soucit. 

Že pase jen po tom, co by ukradlo, zabralo, anektovalo … a když to nemůže mít, tak to prostě zničí. 

Každý půltý Rusák po pěti minutách hovoru přijde s tím, že je potomek Carské rodiny…

Ne…není!

Ve skutečnosti je současný Rusák jen ukázkovým potomkem těch tupých primitivů, kteří carskou rodinu zavraždili.

A teď vám fakt kašlu na Dostojevskýho nebo Stravinskýho … ti už totiž taky umřeli!

No prostě, co vám mám povídat … narozky jak víno…den jak korálek…a to mám každý rok.

No nic..ostatně, už to znám.

Děkuju, maminko moje statečná. Vynasnažím se, abych Ti vzpomínku na tento den svojí přítomností ve Tvém životě dělala co nejpříjemnější.

Michaela Kudláčková

nar. 21.8.1968 05:35 AM Praha

Článek pro vás napsala:

Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“

Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Magie03.04.2024Horoskop pro všechna znamení – duben 2024
• Společnost01.04.2024Kde vzal Ježíš vejce a zajíce? Nikde, On je zdědil
• Magie29.03.2024A je to tu zas! Velký pátek. Poznáte Dryádu? Gnoma? Sonogu? Dnes je můžete potkat
• Magie26.03.2024Šedivé úterý. Požádejte paní Pavoukovou o peníze!