Můj sloupek XIII

Příjemný začátek nového týdne. Všem přeji, aby ho započali pěkně s úsměvem a vkročili do něj tou pravou nohou. Aby to bylo přání originální, kynu u toho svou levou sádrovou rukou. Minulý týden jsem se podrobila dalšímu rentgenu a definitivnímu verdiktu v podobě zlomeného zápěstí. 

S tím jsem tak trochu počítala a tak mě tato informace nijak nezaskočila. Dobrá přítelkyně Kristýna mě, ale děsila svou vlastní zkušeností ze sundávání sádry a doktora, který jí doslova řekl „fuj to je smrad“, když jí sádru měnil.

Krom toho, že mě to neskutečně pobavilo, mě to trochu vyděsilo.

Nebudu přece někde smrdět. S mírnými obavami jsem se vydala na nutný převaz.

V ordinaci mě překvapilo, když mě pan doktor počastoval pozdravem „Aaa zábradlí“ Bůh ví, proč si mě lidé pamatují a určitě věděl, co dělá, když mi tuto schopnost lil do vínku. Trochu jsem se zastyděla a ujistila ho, že freestylu na kamenných opěradlech jsem již zanechala a věnuji se mnohem bezpečnějším záležitostem.

Nevypadal, že mi věří…

Ve chvíli, kdy přišlo na stříhání sádry, kterou pochopitelně prováděl víc, než atraktivní, mladý, sympatický, vtipný a bělostným úsměvem obdařený zdravotní bratr, jsem se obávala nejhoršího. Měla jsem, ale štěstí. Tedy na půl. Fakt nevim, co si se svou rukou prováděla ty Týno, ale já prospěla.J

(ta mě určitě zabije)

Co mě ale vyděsilo následně, byl asi fakt, že moje ruka vypadala jako bych podstoupila prodloužení chlupů.

Třeba to po vlasech, řasách, nehtech a dalších částech těla přijde do módy.

Nicméně jsem si odnesla opět krásnou a čistoskvoucí sádru, a do dvacátého jsem stále odkázána na mytí vlasů v zahradní rukavici, ve které mám cit jako kamenožrout.

Dobrý k tomu aby si člověk uvědomil jak velký štěstí má, když má obě zdravé.

Ve čtvrtek jsem se s radostí vydala za svou milou skupinou, kterou jsem vám tu už jednou představovala. Lidé, co se nebojí smát a jejich myšlení je především pozitivní a tvůrčí. To je prostě balzám na duši. Probírali jsme docela zásadní otázku, která se mě ještě netýká, ale bylo pro mě zajímavé poslouchat, jak to mají ostatní.

Tedy co především, byste měli dát svým dětem.

Dostali jsme se docela daleko v téhle debatě a pro své budoucí potomstvo mám jistě pár zajímavých vnuknutí, které na nich budu praktikovat. Jednohlasně jsme se shodli, že třeba například „jedna výchovná“nic nezkazí. Za mě rozhodně ta, co si sama pamatuju.

A vzpomínám na ní nevýslovně ráda. 

Moje máma nás nikdy nebila, ale občas se snažila. Sem tam na nás vzala dřevěné ramínko a honila nás s ním po bytě do té doby, dokud se nám nepodařilo obmotat se okolo záchodové mísy tak důkladně, že se bála udeřit, protože nebylo dost dobře jasné, kde je hlava.

Navíc jsme všechny holky věděly, že cíl je mámin úsměv.

Když se nám podaří, jí u té zběsilé honičky rozesmát ušetříme všechny rány.

Máma vždycky razila heslo, že s úsměvem se děti bít nesmí, že to není fér, a tak to byla docela sranda, protože rozesmát jí nebylo moc těžké.

Jako ségry jsme vždycky fandily té, která byla v průseru, takže tři holky doma řvaly „zdrhééééj, pod postel, děleeeej pod postel, na záchod, zamkni se…“ a tak dál.

Tyhle dostihy nakonec skončily ve většině 1:0 pro průserářku a skupinovým záchvatem smíchu.

Takže za mě, výchovná dobrá, může to být totiž docela sranda.

Příjemný týden.

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]