Isabelle Autissierová: Náhle sami

Vezmu tohle celé z pohledu ženy, se kterou tento drsný, chladný a mrazivý příběh prožíváte. Louisa je úplně obyčejná, civilizací rozmazlená mladá žena. Se svou stejně mladickou láskou se vydala na roční cestu kolem světa, snad aby zaplašila myšlenky na rodinu, kterou by jako tedy správně už asi měli mít. Zvyklí na pohodlí svého bytu, kancelářské práce a celkem nasypaných peněz v kapse. 

Náhle se ocitá sama s Ludovicem v pustině, která vypadá krásně jen na romantických obrázcích. Křišťálově čistý kraj plný tučňáků a v zimě nekonečného sněhu je nádherný do doby, než vám dojde, že na té čistotě není pranic k jídlu. A že vás nikdo nezachrání, protože jde o zakázanou oblast. Snad na jaře, kdy se sem možná vrátí vědci na svou stanici, která je ovšem tak daleko, že nepřichází v úvahu se do ní vydat dříve než po dlouhé zimě. Podzimní ledové plískanice jim umožní se zabydlet ve starém areálu na výrobu tuku z tučňáků…

„… se otevřou dveře do ložnice, je vidět podlaha pokrytá hadry, které ji mají izolovat, dva velrybí obratle nalevo před kamny slouží jako taburety a okno se dá přes noc zakrýt něčím, co se podobá závěsu. Na poličky naproti ukládají jídlo na jeden den, horolezeckou výzbroj, nářadí, hřebíky, šrouby. Pod regály je nacpaný starý pracovní stůl a dvě židle. Postel v koutě napravo chrání před průvanem jakýmsi baldachýn, od molů prožraná látka, která jim, když tam leží, dodává pocit bezpečí. Všechno je načichlé dýmem, žluklým tukem a vlhkostí. Už si toho ani nevšímají. Jsou to teď jejich pachy, pachy jejich života.“

Muž? Je tohle muž?

Jak taková věc ovlivní vzájemný vztah dvou lidí, kteří jsou zoufale nešikovní ve své snaze o prosté přežití v drsné chladné divočině, ani netřeba psát. O tom je celá kniha, o únavě, o chuti se už neprobudit…o pochybnostech o tom druhém, na kterém závisí nyní váš život. A který vám také ujídá ze vzácných zásob potravin. Tady autorka velmi dobře vylíčila všechny pohnutky, které se vám mohou v takové chvíli honit hlavou, vylíčila situace tak, jak by se opravdu staly, protože tady není slitování ani žádná romantika. Tady jsou jen zaťaté zuby a drsná práce, nebo stavy, ve kterých povolíte, abyste vůbec přežili a chvíli se radujete z prosté přítomnosti jak malé děti. A pak zase dokola… A se zimou přituhuje i veškerá atmosféra.

Žena, jsem tohle žena?

Druhá, menší, část knihy je o tom, jak se Louisa vyrovnávala se záchranou a znovu si zvykala ve starém světě. Je jen málo knih, které něco takového vykreslí pravdivě. Nevěřte tomu, že si jen ohřejete nohy u topení, z bulvárních článků o vašem zachránění zaplatíte nutné účty a svět se vrátí do starých kolejí. Tady je drsná realita, kterou v této knize považuji snad za ještě lepší část, než je ta první, o celém ztroskotání a přežívání. S Louisou jsem hluboce soucítila celou dobu a vzhledem k tomu, jak jejich pobyt na ostrově skončil, nedivila jsem se ani jejímu závěrečnému rozhodnutí. Vlastně to svým způsobem je kniha o ženském soucitu zkoušeném drsnou přírodou a drsnou moderní civilizací.

O autorce:

Isabelle Autissierová je francouzská mořeplavkyně a spisovatelka. Vyrůstala poblíž Paříže, ale jejím životem je moře a město La Rochelle. Vystudovala zemědělské inženýrství, obor rybářství, v roce 1991 jako první žena obeplula svět. O tři roky později během sólové plavby ztroskotala a od té doby závodila už jen jako člen posádky. V 90. letech 20. století své mořeplavecké zážitky popisovala v kratších reportážích, později začala psát romány. Její knihy jsou úspěšné u čtenářů, získaly i literární ceny. Tento román Náhle sami byl v širší nominaci na prestižní francouzskou literární cenu – Prix Goncourt. Je předsedkyní francouzské pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF).wš

Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz

Renata Petříčková

[sexy_author_bio]