Hřbitovní kvítí. Víte, co je “mezní přísaha”?

Pokud někam přijedu, málokdy vynechám návštěvu hřbitova. Krom architektonických a historických zajímavostí je pro mne toto místo čímsi unikátní. Hřbitovy nebyly vždy jen těmi zahradami ticha, které se rozzáří a rozkvetou o Dušičkách či pohřbech. 

Pohřbívání do země si svou cestu dobývalo na našem, pohany se hemžícím území vlivem nové křesťanské víry.

Holt duše sídlí v těle a tak by mělo mít tělo úctu a klid.

Pohřebiště se posunula blíž k osadám.

Ale nešlo to ráz na ráz. Staré zvyklosti přetrvávaly a tak musel Břetislav I rázně zakročit. Odkládání těl kdekoliv jinde než na ustanovených místech trestal pokutou v hodnotě jednoho vola a 300 peněz.

Zřejmě bylo obyvatelstvo bohaté nebo právo špatně vymahatelné, protože varovný prst zvedl i Břetislav II.

Od kolébky civilizací je lidstvo smířeno s životním cyklem smrti a zrození jako prazákladním principem naší existence.

Smrt je přirozenou součástí života.

Stejně tak i zemřelí.

Ti doprovází živé během jejich každodenních starostí a významných rituálů. Představu propojení světa zemřelých a jejich blízkých dokázalo radikálně změnit právě křesťanství.

Duše se tak již prý netoulala mezi námi, ale odešla k věčnému spasení do nebíčka či do peklíčka.

Hřbitovy „svatá pole“, stavěné v těsné blízkosti vysvěcených kostelů, měly na rozdíl od pohanských pohřebních hájů duši lépe nasměrovat a cestu ji usnadnit.

Hřbitovy byly obehnány zdí, která symbolizovala mezní situaci lidského údělu a ochranu před vnějším světem.

Uprostřed stával kříž s Vykupitelem.

Předěl mezi životem a smrtí zajišťovala brána.

Že nešlo pouze o vchod, dokládá skutečnost, kdy například sebevrazi byli přehazováni přes zeď hřbitova a nikdy nebyli vnášeni bránou.

Tu nepoužíval ani pohřební vůz.

Nebožtík byl z vozu sundán a dále nesen na márách.

Posvátnost hřbitovní půdy umocňovaly některé obyčeje.

Například mezní přísaha v hrobě.

Svědek sporu vstoupil bosky v košili do hrobu s drnem položeným na hlavě.

Pokud svou výpověď odpřísáhl křivě, hrob se nad ním měl zavřít jako důkaz toho, že není hoden Božího světla. Tento „právní“ úkon však sahá do dob daleko před křesťanstvím, kdy byla všeobecně rozšířená představa o všemohoucnosti matky Země.

I liturgické rituály navazovaly na ty pohanské.

Ochrana a očista zemřelých tak byla zajišťována ohněm, kouřem, světlem, vodou a zažehnáváním. Blízkost kostela či kříže pak měla být sázkou na jistotu duševní očisty a božské ochrany. I proto se vysoce postavení občané a církevní hodnostáři nechávali pohřbít co nejblíže kostelu.

Tutovkou bylo místo v samotném kostele.

Že by je tlačilo špatné svědomí?

Brzy se za privilegovaná místa platilo a ctihodní občané tak vydělávali nejen na svůj pozemský život, ale i na ten posmrtný.

Logika věci vyhnala neurozené hříšné a společensky odvržené nebožtíky na odlehlá místa hřbitovů.

Uspořádání, umístění hřbitovů, zdobnost náhrobků a úpravy hrobů byly vždy odrazem společnosti a proměn jejich postojů ke smrti.

Úroveň těchto atributů se zhoršovala vždy, když smrt zevšedněla.

To se zhusta stávalo během dlouhých válek či morových ran.

Během raného ale i pozdního středověku šlo spíš o jakési ohrady plné mělkých hrobů bez ladu a skladu, ze kterých se za dlouhých deštivých období táhl nepopsatelný puch.

V tomto období vznikly márnice neboli kostnice.

Jako jediné z tohoto temného období pohřebnictví nám zůstaly zachovány dodnes.

Jenže tenkrát sloužily pouze jako skladiště ostatků, když hrobník musel z nedostatku místa a přemíry chaosu vykopávat a přemísťovat kosti jiné zhusta uloženy v několika vrstvách na sobě.

Ani s pietou to nebylo slavné.

Církevní koncily opakovaně zakazovaly na hřbitovech tance, kejklířské hry a jiné nepřístojnosti.

Marně. 

Většinou nebyly v té době hřbitovy řádně ohrazeny a tak se tu pásl dobytek a vepři, pobíhali psi. Sloužily i jako útulek žebráků a prostitutek.

Zvlášť ony slečny lákaly na hřbitovy i značné množství měšťanstva.

Zkrátka to na hřbitovech žilo.

Během velkých morových ran se postupně začala rodit myšlenka na nečisté a nakažlivé hřbitovní ovzduší a snaha přemístit je za hranice města.

Přeplněné kostnice, mělké hroby a kostelní hrobky si vybíraly tu nejkrutější daň.

Za branami města bylo možnost hřbitovy vybudovat adekvátně velké a jejich velikost přizpůsobovat nárokům doby.

Rozkvět zarazila církev, která se rozhodla, že na posvátnou půdu nepustí jen tak někoho.

Sebevrazi, neznámí pocestní, nekřtěňátka nebo evangelíci měli zkrátka smůlu.

Když dobře, našli poslední odpočinek v tom nejodlehlejším koutě posvěcené půdy.

V tom udělal pořádek až toleranční patent.

Jak šel čas, duše a přetrvávající odkaz nabýval v lidských úvahách na významu, což se odrazilo i na vzrůstající úctě zemřelým a zájem o náhrobní epigrafii.

Víc péče se dostalo i neznámým zemřelým.

Vznikaly specifické hřbitovy jako např. vojenské, cholerové, vezeňské…

Od  19. Století narůstá i prestiž hrobů.

Náhrobky začínají odrážet společenské postavení majitele či nebožtíka.

Tato móda se nelíbila převážně venkovským hrobníkům, kteří velmi neradi viděli, když se někdo o hrob staral.

Na zpustlé náhrobky totiž vysévali jetel pro dobytek.

Na své si tu přišla i hrabavá drůbež.

Než rozkvetly do dnešní podoby hřbitovní zahrady chryzantémami, begóniemi a voskovými květinami, bývaly osazovány břečťanem a rozmarýnem.

Věrnost, se kterou se pne břečťan k náhrobku, měla připoutat i naše vzpomínky a srdce k zemřelému.

Rozmarýn posílí paměť a nedá nám zapomenout na toho, kdo v hrobě leží.

Stromy symbolizují sídla duší, spojení mrtvých s živými a věčný život.

Dnes dotvářejí pietní atmosféru a bez údržby svými zelenými ratolestmi stejně jako stálezelený břečťan zdobí hroby těch, na které už bylo dávno zapomenuto.

Zahrady ticha byly vždy odrazem společenského, politického a náboženského hnutí ve společnosti.

Snad to všechno, co symbolizují, koho a co připomínají, by mělo být důvodem většího zájmu.

Když vejdeme, s úctou ztišíme hlas, umlkneme.

A kdybychom poslouchali, uslyšíme, jak vyprávějí. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]

Musím říct, Toro, že ačkoli ve mě naopak už jen slovo hřbitov vyvolává stah žaludečního svalu a slábnou mi nohy, Tvůj dokonal, informačně nabitý i zvláštně něžný článek, mě nejen dojal, ale i obohatil.

Moc ráda vydávám věci, které mají hodnotu!

Díky.

Míša K.