Návštěvy: 94
PŘÍLOHA NA VÍKEND
Muž, který Rosalii přišel otevřít, na ni zapůsobil především svou výškou. Ona sama měřila sto sedmdesát a ještě měla vysoké podpatky, a přesto se nad ní tyčil jako věž. Potom se její tmavé oči setkaly s jeho kouřově šedými, posunuly se níž a jejím dalším dojmem byly jeho zářivě bílé zuby, které kontrastovaly s jeho opálenou pletí.
Když spatřila mužnost jeho rysů, její zájem se změnil v něco víc než obvyklou
pozornost. Záhadně se jí podařilo najít svůj profesionální vítací tón.
„Pan Bennet?“, zeptala se zdvořile.
„Philip Bennet, ano“.
Vůbec se nepodobal tomu, jak si o něm vytvořila představu. Vzhledem k Heleninu
tvrzení, že se dřív často objevoval na stránkách novin, očekávala někoho staršího a
více protřelého. Někoho, kdo se blížil střednímu věku. Ale tenhle muž nemohl být o
víc než pět let starší než ona sama a byl svým způsobem neobyčejně přitažlivý. Jeho
hlavě vévodila kštice hnědých vlasů. Byl dohněda opálený, ale nebyla to ta barva,
kterou člověk chytá povalováním na slunci, ale opálení získané roky práce venku. To
bylo další překvapení. Když uvážila postavení Bennetů, očekávala s jistotou
obchodníka. Ale muž před ní tak zdaleka nevypadal. Kolem úst a očí se mu rýsovaly
vrásky od smíchu. Měl ostře řezané rysy, pronikavé oči, plné rty a dolíček na bradě.
Měl obdivuhodnou postavu, široká ramena, útlý pas a boky, na sobě košili krémové
barvy, rukávy vyhrnuté k loktům a tmavé kalhoty, které dobře obepínaly stehna.
Vitální a mužný. Dvě slova, která ji napadla. I kdyby neměl peníze a moc, přitahoval
by ženy na každém kroku. Je to třída, jak tvrdila Helen o něm. A měla pravdu. Rosalii
najednou začalo zajímat, jak vypadala. Ještě ráno její broskvová blůza a bílá
elastická sukně jí připadaly naprosto vhodné. Vlasy měla stažené do uzlu, který ji
dělal starší a ne tak snadno nepřehlédnutelnou. Byla elegantní, profesionální, což byl
přesně dojem, který chtěla v práci ukazovat. Jenže teď si připadala bezvýrazná a
přála si, aby vypadala kouzelněji. Sebrala svou sebekontrolu, natáhla k němu ruku a
vykouzlila na rtech svůj nejzářivější úsměv.
„Jsem Rosalie Ascoliová, asistentka manažera, pane Bennete. Chtěl jste mě vidět“.
Potom se stala podivná věc. Rosalie si ji nedokázala vysvětlit. Úsměv na jeho tváři
najednou povadl a jeho výraz se změnil ze zvědavého na šokovaný a zmatený.
Pohlédl na její nataženou ruku, a potom ji krátce, dost neupřímně stiskl. Jeho oči si ji
prohlížely tak, že se podvědomě přikrčila. Muži k ní obvykle nebyli lhostejní, ale
Rosalie si nepamatovala, že by ji někdy nějaký tak důkladně zkoumal. Ani si
nevzpomínala, že by někdy nějaký muž reagoval tak podivně. V očích se mu
odrážely otázky, kterým nerozuměla. Pocítila sucho v ústech a chuť někam zmizet.
Z nepochopitelného důvodu se cítila ohrožená. Ale během let strávených
v Greenspointu, let jednání s lidmi a praxe ve skrývání reakcí na jejich podivné
chování si vypěstovala duševní rovnováhu, která ji nikdy neopouštěla.
„Chtěl jste mě vidět, pane Bennete“, řekla znovu.
Narovnal se a vztyčil se nad ní ve své plné výšce. „A, ano, chtěl. Promiňte mi mou
neomalenost, jak jsem na vás zíral. To proto, že jste mě tak trochu, vlastně dost,
překvapila.
10
Rosaliino srdce zakolísalo, když záhadu kolem sebe ještě prohloubil. Znal její jméno
a postavení v hotelu, ale tu informaci mohl získat snadno. Otázka byla, proč to dělal.
A proč si dělal nepodložené závěry. Proč by ji pan Bennet měl věnovat byť jen
jedinou minutu svého času.
Philip ustoupil ze dveří a udělal gesto rukou. „Ano, slečno Ascoliová, chtěl jsem vás
vidět. Prosím, pojďte dál“.
Rosalie automaticky vešla do pokoje, i když jí nějaký vzdálený instinkt říkal, že by
raději měla zmizet. Cítila pohled toho muže v zátylku. Ona sama těkala očima kolem
sebe a hledala bezpečné místo, kam se dívat. Apartmá bylo připraveno na příjezd
význačné osobnosti a Rosalie nepochybovala, že muž za ní takovou osobností je.
Vedle extravagantní kytice, kterou dokonale připravila floristka, stála láhev vína
California Cabornet Sauvignon. Rosalie se hluboce nadechla a otočila se, aby se
ještě jednou setkala se znepokojujícím pohledem Philipa Benneta.
„Tak proč jste se mnou chtěl mluvit, pane Bennete? Jste spokojen s apartmá?“
„Ano, jistě. Je pěkné, prostě pěkné“, odpověděl způsobem, který prozrazoval, že své
elegantní okolí vůbec nezaregistroval. Nevěnoval tomu žádnou pozornost.
„Prosím, posaďte se, slečno Ascoliová“. Měl výrazný, hluboký hlas, který vzbuzoval
přinejmenším úctu.
Rosalie cítila, že by raději stála, protože sedět se jí z nějakého důvodu nechtělo a připadalo jí to jako nevýhoda. Přesto prkenně přešla k pohovce, posadila se a dala si nohu přes nohu. Složila elegantně ruce do klína a několikrát za sebou rychle polkla.
Vůbec se jí nelíbilo, jak se v jeho přítomnosti cítila. Sebedůvěra, o které si myslela,
že ji nikdy neztratí, ji pomalu začínala opouštět.
Chce mě vyhodit, napadlo ji. Ale to bylo směšné, sama to věděla. Jeden z Bennetů
by nepřijel osobně jen proto, aby vyhodil asistentku manažera. Zadržela dech a
čekala, co bude.
Philip přešel k jídelnímu stolu a otevřel kufřík, který na něm ležel. Vytáhl z něj nějaké
papíry, opřel se bokem o hranu stolu a celou věčnost cosi studoval. V pokoji bylo
takové ticho, že Rosalie slyšela tlukot vlastního srdce. Konečně vzhlédl.
„Kolik je vám let, slečno Ascoliová?“
Tak to byla nevhodná otázka, pomyslela si, ale nicméně odpověděla. „Dvacet sedm“.
„Jste pořád slečna, že? Nemáte prstýnek, i když to nic neznamená. Mnoho žen ho
nenosí“, podotkl.
„Ano, jsem slečna. Co to má, sakra znamenat?“, zeptala se popuzeně.
„A byla jste někdy vdaná?“
„Ne, nebyla. A pokud ano, už bych těžko byla slečna, že“.
„Jak dlouho pracujete tady v Greenspointu, slečno Ascoliová?“
„Tři roky“. Rosalie si pomyslela, že začne snad ječet, jestli Philip okamžitě nepřejde
k věci a nevysvětlí původ svých nesmyslných otázek.
Jedno jeho tmavé obočí se nadzvedlo. „A to už jste asistentkou manažera hotelu?“
Jeho tón naznačoval, že takové postavení nemohla získat čestným způsobem.
Rosalie zaťala čelist. „Já, tedy moje přítelkyně se zná s Gabrielem Sorensonem.
Právě hledal náhradu za svou sekretářku na mateřské dovolené a přítelkyně mě
doporučila. Měla to být dočasná práce, ale sekretářka se nevrátila.
11
Gabriel a já jsme zjistili, že tvoříme dobrý pracovní tým. Tak jsem zůstala. Později
najal Helen a mě povýšil, tak to bylo“.
Philip to chvíli zažíval a zjevně to přijal. „A předtím, co jste dělala?“
Rosalii se sevřelo srdce. Bože, on se hodlá ptát na její minulost. Jak by se o ní mohl
něco dozvědět? „Pracovala jsem ve dvou podnicích, abych po škole získala praxi“,
řekla prostě a doufala, že se s tím spokojí.
Spokojil se. „Dobře, slečno Ascoliová. Teď vám povím, proč jsem vás chtěl vidět.
Obávám se, že vám musím položit velmi osobní otázku. A doufám, že mi na ni
odpovíte pravdivě“.
Rosalie pocítila rozhořčení. Ten muž byl neuvěřitelně neomalený. I když byl Bennet,
na tohle neměl právo.
„Dobrá“, řekla prkenně a připravovala se na to, co přijde tentokrát.
„Jaký byl váš vztah k Bertramovi Bennetovi?“
Rosalie zamrkala. „Ke komu?“
„K Bertramovi Bennetovi. Určitě ho znáte“.
„Ne, neznám, pane Bennete. Nikdy jsem o něm neslyšela“. Bylo to zvláštní, ale
přesto pocítila úlevu. Tohle vůbec nebylo to, čeho se obávala.
„No tak, slečno Ascoliová, doufal jsem, že se mnou budete mluvit na rovinu. Je pro
mě životně důležité, abych se dozvěděl všechno o vašem vztahu. Vaše lhaní mi je
k ničemu, takže odpovězte“.
Rosalie málem vyletěla rozčilením, ale přiměla se ke klidnému tónu. „Já nelžu, pane
Bennete. Nikdy, rozumíme si? Neznám nikoho tohoto jména. Řekla bych vám to,
kdybych ho znala“.
Philip si netrpělivě odfouknul a praštil s papíry o stůl. Probodl ji očima a vyštěkl na ni.
„Nehrajte si se mnou. Dřív nebo později stejně zjistím pravdu“. Ten tón jeho hlasu byl
nesnesitelný. Avšak Rosalii bylo jedno, kým je a z jak význačné rodiny pochází.
Nezajímalo ji ani, že ji mohl mávnutím ruky připravit o místo.
„Nehraju si s vámi“, zvolala nazlobeně. „Žádného Bertrama Benneta neznám“.
„Slečno Ascoliová, jsem velmi zaměstnaný člověk. Moje cesta sem za vámi mi
zabrala mnoho času, kterého vůbec nemám nazbyt. Rád bych tuhle záležitost
uzavřel a vrátil se domů. A teď, prosím řekněte, co chci vědět, abychom se toho
mohli zbavit“.
„Zbavit čeho?“ Rosalii začalo bušit ve spáncích. „Nemám nejmenší tušení, o čem
mluvíte, pane“.
Philip se na ni zamračil. Trvám na tom, abyste spolupracovala. Potřebuji se nutně
dozvědět vše o vašem vztahu s tím mužem“.
Rosalie se znovu zhluboka nadechla. Bylo toho hodně, co by mu ráda řekla. Třeba
co by mohl udělat se svou tvrdohlavostí, ale hádka by nic nevyřešila. Pan ctěný
Bennet ať se klidně chová hrubě a neomaleně. Ale ona hodlá zachovat klid. Jistě si ji
s někým spletl a ona si byla jistá, že se to během chvilky vyjasní.
„Musel jste si mě s někým splést, pane Bennete. Jak jsem vám už řekla, neznám
žádného muže, na kterého se ptáte. Jsem si jistá, že bych si to pamatovala. Proč
bych vám lhala?“
„To netuším“, pronesl ponuře.
12
Rosalii začínal záhadný Bertram Bennet zajímat. Kdo to mohl být? Možná bratr,
bratranec nebo synovec, který se zapletl s ženou, s níž vznešení Bennetové
nesouhlasí. Při pohledu na skoro pohřební výraz Philipa si oddechla, že ona není
dotyčnou ženou, o kterou mělo jít. Cítila, že překřížit této vlivné rodině plány, by
nemuselo být zrovna příjemné.
Philip zlostně popadl papíry a zamával jí s nimi před očima. „Potom mi teda
vysvětlete, jak se o vás člověk, kterého neznáte, může zmínit ve své poslední vůli?“
Rosalie překvapením otevřela pusu a vykulila oči. „Co prosím, v poslední vůli?“,
zopakovala nevěřícně. „No, to si nedovedu představit. Určitě to je velké
nedorozumění. Prostě to nemohu být já“.
„Rosalie Ascoliová, v současné době zaměstnaná jako asistentka manažera Gabriela
Sorensona v hotelu Greenspoint v Saint Paul Vence“, četl Philip z papíru. „Ještě vám
to připadá jako omyl?“
„Ne, já …“, Rosalie ještě nikdy nebyla tak zmatená. To, co právě teď slyšela, jí
nedávalo žádný smysl. „Nedokážu to vysvětlit, ale musíte mi věřit, nikoho takového
jména neznám. Jistě bych si to pamatovala, ne? Byl to ….“, zadrhla se. „Musel to být
nějaký váš příbuzný, že?“
Jeho oči po ní těkaly sem a tam. Rosalie v nich jasně viděla nedůvěru a nechápala,
proč jí nechce věřit. Vypadala snad podezřele?
Chvíli mlčel a pak řekl. „Ano, byl to můj dědeček“.
„Ach ano, vzpomínám si, že nějaký člen vaší rodiny nedávno zemřel. Posílala jsem
za hotel kondolenci a květiny. V novinách byla nějaká fotka, ale určitě na ní nebyl
nikdo, koho bych znala“.
„Ta fotografie byla pořízena zhruba před patnácti lety, když dědeček byl ještě velmi
aktivní, plný života. Jen málo se podobala člověku, kterým se stal“.
Philip rozvážně odložil papíry, založil si ruce a podíval se na ni. Rosalie potlačila
nutkání skrčit se. Místo toho mu pevně pohlédla do očí.
„Rád bych vám o dědečkovi řekl pár věcí, slečno Ascoliová. Třeba vám pomohou
osvěžit si paměť“. Ironie v jeho hlase se nedala přehlédnout. „Bylo mu osmdesát
devět, byl trochu shrbený a měl husté bílé vlasy, o které příliš nepečoval. Často míval
bradku. Měl dar povídat o ničem a jeho největší pýchou byly strojvůdcovské hodinky,
které mu kdysi daroval jeho otec“.
„Panebože, Bert“, vykřikla Rosalie. Popis se na jejího přítele přesně hodil.
„Tak“, vydechl spokojeně Philip. „Připouštíte, že ho znáte. Možná, že byste mi teď
mohla povědět o vašem vztahu“.
„Já …, vlastně znám muže jménem Bert Lincoln, na kterého se hodí váš popis.
Sedával v křesle na terase. Často jsme si povídali. Bylo mi ho líto, vypadal tak
osaměle. Myslela jsem …, opravdu jsem si myslela, že nemá rodinu“. Náhle se
zarazila a došlo jí to. „Ach, jestli je Bert váš dědeček …, je po smrti“. Položila si ruku
na čelo. „Už dávno jsem měla o něj strach. Byl to velmi milý starý pán. Dělala jsem si
starosti. Byl tentokrát pryč tak dlouho. Panebože, nemůžu tomu uvěřit, že už ho nikdy
neuvidím“.
„Měl mnoho let špatné srdce“.
13
„Já …., nevěděla jsem to“. Oči se jí zalily slzami. „Nikdy moc nemluvil o přítomnosti.
Hrozně rád vzpomínal na dobu, kdy byl mladý“.
Philip pozoroval její sklopenou hlavu. „Vy mi chcete tvrdit, že jste nevěděla, kdo to
byl?“, vypálil na ni.
„Jistěže ano, protože to je pravda. Jak jsem to mohla vědět? Řekl mi, že se jmenuje
Bert Lincoln. A já jsem se ho na nic nevyptávala. Zrovna tak, jako se neptám vás,
jestli jste Philip Bennet“.
Ať jde ten muž k čertu. Jediné, na co mohla myslet, byl její starý přítel. Ten hodný,
osamělý muž, který už nežil, už ho nikdy neuvidí.
„Říkalo se mu Bert, to je pravda a Lincoln bylo jméno mé babičky za svobodna“.
Philip ustoupil zpátky, otřesen zoufalstvím mladé ženy před sebou. Strčil si ruce do
kapes a přešel k oknu. Nic z toho, co zjistil, nezapadalo do jeho původních představ.
Rosalie Ascoliová ho překvapila, když to řekl velmi eufemisticky. Od chvíle, kdy se
četla poslední vůle, sepsaná ani ne týden před dědečkovou smrtí, Philip s otcem
spekulovali, jaká asi slečna Ascoliová je. Jeho otec, Buck Bennet, starý cynik, čekal
světem protřelou ženu se symbolem peněz místo srdce. Philip si na druhé straně
představoval hloupé stvoření, které svými ženskými vnadami polapilo starého muže.
Oba se mýlili. A to stavělo Philipa do nevýhodné pozice. Myslel, že bude mít co do
činění s ženou, která pase po bohatství nebo s nějakou koketou. Vůbec nebyl
připraven na krásnou, mladou ženu, která měla o svého starého přítele Berta
opravdový zájem. Svůj zármutek nehrála. Nikdy neviděl nikoho upřímnějšího. Takže,
co teď, zvažoval, byl v koncích.
Povzdechl si a zatoužil, aby to nebyl právě on, koho otec vždycky vysílá do boje.
Proč nemohl aspoň jednou se toho chopit jeho bratr Arman? Jeho starší sourozenec
byl dokonalý byznysmen, ten by dokázal s Rosalií Ascoliovou jednat. Klidně a
s rozvahou. Otočil se právě v okamžiku, když si prstem utírala slzy. Vytáhl pohotově
kapesník z kapsy a podal jí ho.
„Děkuju“, zašeptala.
Philip si odkašlal. „Jak dlouho jste znala dědečka?“, zeptal se. Teď se zvedla jeho
osobní zvědavost.
Rosalie s údivem zaznamenala, že z jeho hlasu vymizela panovačnost. „Ani ne rok“,
odpověděla. „Prostě se jednoho dne objevil na terase a celé hodiny seděl a
pozoroval lidi. Další den to samé, a tak se to opakovalo. Nakonec jsem ho oslovila a
tak jsme se poznali. Pokaždé jsme si hodně povídali. Od té doby jsem ho začala
vyhledávat a snažila se mu věnovat, jak jen to bylo možné. Zanedlouho jsme se
spřátelili. Zdálo se, že ho zajímala moje práce, a to jak se mi tady v hotelu líbí“.
„Vy jste se ho nikdy nezeptala na jeho rodinu?“
Zavrtěla hlavou, oči pořád vlhké od pláče. „Byla jsem spokojená, i když jsem ho
mohla poslouchat. Vyprávěl mi o zdejším místě. Rád povídal o své ženě, jmenovala
se Margaret. Ale to jistě víte“.
„Ano, babička zemřela před čtyřmi lety. Děda se z toho zármutku nikdy nedostal.
Začal trávit více času právě zde na pobřeží Antibes, než na farmě, kde žije zbytek
rodiny“.
14
„A to jste o něho vůbec neměli strach? Starý muž žijící takhle sám?“, zeptala se
Rosalie s výtkou v hlase.
„Slečno Ascoliová, dům Paradise Valley je plný služebnictva, které se o dědečka
přepečlivě staralo. Taky měl osobního řidiče. Jsem si jist, pokud byl dědeček tady
v hotelu, Clarence nebyl daleko. Kromě toho nikdo, a to opravdu nikdo, nemohl
Bertramovi nařizovat, co smí, a co nesmí. Musel sem do Greenspointu chodit moc
rád a určitě měl dobré důvody, proč nikomu neřekl, kdo je. Jistě pro něho nebylo
těžké zůstat v anonymitě. Je to už dávno, co byl spatřen naposledy na veřejnosti a
dovedl se moc dobře zamaskovat“.
Rosalie na něho pohlédla stále zamlženýma očima. „Takže mi věříte? Skutečně jsem
neměla nejmenší tušení, kdo váš dědeček byl. Myslela jsem, že to je prostě osamělý,
chudý stařík“, povzdechla si.
„No vidíte, jak jste se mýlila. Můj dědeček byl nejbohatším mužem v Arizoně, odkud
pocházel, kde se narodil můj otec“.
Rosalie nechápavě pohodila hlavou, a marně se snažila si představit starého muže,
se kterým se tolik přátelila, jako bohatého muže a hlavou nejvlivnější rodiny. Nešlo to.
„Bert byl takový skromný, nenáročný člověk. Když jsem ho viděla naposled, půjčila
jsem mu sto EUR. Bála jsem se, že ani pořádně nejí, protože nikdy jsem u něj
neviděla žádné peníze“.
Philip se musel usmát. To bylo dědečkovi podobné. Přes všechno jeho bohatství ho
snad nikdy nenapadlo si dát do peněženky peníze. Možná ani neměl peněženku.
Vlastně mezi jeho známými koloval takový vtip, že … Pokud tě Bert pozve na večeři,
připrav se, že budeš platit účet.
Rosalie vzpomínala na to … „Když jsem mu řekla, aby ty peníze utratil rozumně,
protože víc mu dát jsem si nemohla dovolit, on …“, Rosalii se zlomil hlas. „On řekl, že
mi to mnohonásobně vrátí. Myslela jsem si, že snad mluvil o božím požehnání nebo
něčem takovém“.
Philip na chvíli odvrátil hlavu. Výborně, prostě výborně, pomyslel si. Přesně tohle
jsem potřeboval.
„Mohu se zeptat na tu poslední vůli? Nezanechal mi Bert ty strojvůdcovské
hodinky?“, přerušila Rosalie ticho.
„Náhodou ano“, odpověděl.
Smutně se usmála. „Jednou jsem je obdivovala a on mi řekl, že mi je jednoho dne
nechá, nezapomněl“. Opět se jí oči naplnily slzami. Potom ji něco napadlo. Jestli
Philip kvůli závěti přijel až sem, musí být na těch hodinkách něco mimořádně
zvláštního. „Pokud jsou ty hodinky cenné, rodinné dědictví, nebo něco takového,
pochopím to. Ani ve snu by mě nenapadlo, je za takových okolností přijmout“.
„Ne, jsou vaše“.
Rosalie pokrčila rameny. Vůbec ničemu nerozuměla. Ještě před chvilkou se choval
tento muž jako šílený. Najednou si byla jistá, že to není všechno. „Je to od vás
hezké, že jste mi to přijel oznámit osobně, ale jste velice zaměstnaný člověk, jak jste
sám podotkl. Copak jste mi to nemohl sdělit jinou cestou?“
„Slečno Ascoliová, jsem zde, protože dědeček vám odkázal ještě něco jiného“.
„Prosím, a co je to?“, pozvedla úžasem hlavu.
15
Philip se hluboce nadechl. Zvedl papíry a pomalu je projížděl očima. Potom přečetl
odstavec, který hledal. „Své přítelkyni, Rosalii Ascoliové …, jsem si jist, že bude
vědět proč, odkazuji částku čtyřista tisíc EUR“.
Philip rychle vzhlédl. Chtěl vidět její bezprostřední reakci na tu novinu.
Čtvrtá kapitola zase v neděli…
Dagmar Valová
Kapitola první ZDE
Kapitola druhá ZDE
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?
Společnost08.10.2023Dagmar Valová: Proč věřit. Erotický román 29. a 30. kapitola
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...
