Dášin nedělníček. Inkognito. Erotický román (kapitola osmnáctá)

Návštěvy: 46

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 18.
Následujícího rána se Philip probudil s neznámým, ale rozhodně příjemným pocitem. Pocitem, jak se Rosaliino hladké, pružné tělo pevně přimykalo k němu. Dlouhé minuty ležel bez hnutí, aby ji náhodou pohybem nevyrušil. Pořád ještě tvrdě spala.

V noci usnula v momentě, kdy se její hlava dotkla polštáře, a od té doby se téměř
nepohnula. Věděl to, protože byl každou chvíli vzhůru, i když to před Rosalií
nepřipustil, měl z toho, co je dnes čekalo, opravdu nemalé obavy. Pokud by byla
nucená odhalit svou minulost, aby zachránila Sáru před osudovou chybou, čekaly by
je nepříjemnosti. Nebyly pochyby o tom, jak by vypadala případná Buckova reakce.
Ne, že by ho to zajímalo, pomyslel si. Ale věděl, že Rosalii bude. A ona byla to
jediné, na čem mu v tuto chvíli záleželo. Už nechtěl, aby zažívala další bolest a
neštěstí. Stále nevěděl, zda ji její rodina nadobro zavrhla. Ale to teď nebylo důležité.
Nikdy by nevěřil, že je možné někoho milovat tak, jako on miloval ji. Nakonec našel
ženu, která pro něho byla důležitější, než rodina nebo práce. A nikdo se mezi ně
nebude stavět, tím méně Buck Bennet.
Ale Philip nebyl hloupý. Prohlásit, že bude otevřeně odporovat otci, a skutečně to
udělat, byly dvě rozdílné věci. Životní návyky se nemění tak snadno. Navíc musel vzít
v úvahu Rosalii a její pocity. Ani ve snu by ji nechtěl dostat do situace, aby se cítila
nevítaná na farmě.
No ale vlastně podle mínění jeho otce, neměl snad být rodinným diplomatem? Tohle
prověří jeho schopnosti. Philip usoudil, že je ten správný čas, promluvit si s otcem.
Možná už to měl udělat dříve. Bude muset Bucka přesvědčit o tom, co pro něj
Rosalie znamená a bude mu muset vymluvit jeho politické ambice. Jediné, co Philip
od života chtěl, bylo pokračovat v jeho dosavadní práci a mít Rosalii po svém boku.
V tom okamžiku se vedle něj zavrtěla a on zapomněl na všechno ostatní. Ponořil
obličej do jejích vlasů a nadechl se její svěží vůně.
„Dobré ráno“, řekl.
„Dobré ráno“, zamumlala ospalým hlasem. „Páni, to je tak příjemné probuzení“.
„Ano, tohle je poprvé, co jsme spolu strávili noc. Dokázal bych si na to zvyknout.
Chtěla bys, aby to tak bylo pořád?“
„Hmmm“, zabroukala spokojeně.
„Mohu se domnívat, že to znamená ano?“
„Hmm“, Rosalie se pomalu probouzela. Labužnicky se protáhla a otřela se o jeho
tělo, nevědomky v erotickém pohybu.
Philipovo tělo okamžitě zareagovalo. Přitiskl ji k sobě a pokrýval krátkými polibky její
rameno a záda. Zachvěla se a uchechtla.
„Vždycky spíš tak tvrdě?“, zeptal se mezi polibky.
„Jenom někdy. Po náročném dni, kdy mám čistou hlavu a tak …

118

Philip se překulil, přehodil jí nohu přes břicho a uvěznil ji pod sebou. „Už jsem vzhůru
celé hodiny. Párkrát jsem měl hroznou chuť tě vzbudit. Musel jsem se hrozně
ovládat, ale vypadala jsi tak mírně, že jsem to nemohl udělat“.
„To bylo od tebe ohleduplné“.
„Už jsi opravdu vzhůru?“
„Ano, jistě“.
„A nechceš si trochu pohrát“, vybízel ji chraplavým hlasem.
„Ty jsi zřejmě sexuální maniak“.
„No, a to vadí?“
Její paže mu přejely po hrudníku až na krk. „Musím toho ještě hodně udělat, než
vyrazíme na farmu“.
Přesunul se nad ni. „Později budeš mít šanci. Teď se pojďme pomilovat, lásko,
abychom dobře začali nový den“.
Rosalie už se nezmohla na nic, kromě toho, aby se mu plně oddávala.
I když se Rosalie nabídla, že za ním pojede vlastním autem, Philip odmítl s tím, že
alespoň bude mít příležitost se s ní vrátit zpátky a strávit s ní tak další noc. O několik
hodin později už směřovali do údolí. Počasí jim přálo, slunce svítilo, teplota se
pohybovala kolem dvaceti pěti stupňů. Rosalie si byla jistá, že nikdy Philipa neviděla
v lepší náladě. Napadlo ji, že se jeho sluníčková nálada do večera možná trochu
změní, ale rychle tu myšlenku zaplašila. Nehodlala působit problémy a přesvědčila
sama sebe, že s Philipem společně zvládnou cokoli, co je čeká.
Najednou byla naplněna nadějemi do budoucnosti. V noci s ním sdílela svoje sny a
vyhnala démony. Nedokázala si představit nic, co by je mohlo rozdělit od sebe, když
už spolu překonali její těžký boj s minulostí. Přece po tom všem, co si prožila, k ní
přece nemůže být život tak krutý. Teď už o Philipové lásce nepochybovala.
S naprostým přesvědčením mohla říct, že ji skutečně miluje. Ta láska však trvala jen
krátce. Velmi, velmi krátce … Netušila, že osud jí ho vezme a opět bude sama …
Právě teď i přes mírnou nervozitu, se cítila dobře. Zjišťovala, že pocit, pokud člověk
miluje a je milován, dělá s psychikou divy. Když se blížili k farmě, zaplavil ji pocit,
jako by se vracela domů. Před třemi týdny o tomto místě ani nevěděla, a teď
přemýšlela o tom, jak krásné by bylo tady žít s Philipem.
Zastavili před domem, psi jako obvykle se rozštěkali a ze dveří vyšel Jorg, taky jako
obyčejně. Ale uvnitř domu bylo podivné ticho.
„Nevěřím, že se někdo v sobotu odpoledne nedívá na televizi“, přemítal Philip
zamračeně.
Nahlíželi do pokojů a hledali někoho, ale nenašli živou duši. Nakonec se objevila
Maria a oznámila jim, že Buck, Celine, Arman a Viola se rozhodli trávit víkend mimo
farmu. Rosalie si při té informaci vydechla. Ať se stane cokoli, Philipův otec u toho
nebude, ještě ne.
„A kde je Sára?“, zeptal se Philip.
Maria pokrčila rameny. „Nevím. Neviděla jsem ji od časného rána, naposled u
snídaně“.
„To chceš říct, že ona nepřišla ani na oběd?“

119

„Ne, od časného rána se ještě nevrátila“.
Rosalie vrhla ustrašený pohled na Philipa. Co když její plán selhal? „Není to divné,
vždyť je sobota“, namítala.
„Ani ne“, odpověděl. „Mohlo se stát cokoli. Možná jenom jela do města nakupovat“.
„Ale vždyť věděla, že přijedeme“.
Philip se obrátil zpátky na Mariu. „Stalo se tady něco …, mám na mysli něco
neobvyklého od té doby, co jsem včera odjel?“
Maria na něho upřela prázdný pohled. Sloužila v této domácnosti už dlouho, a
vždycky věděla o všem, co se šustlo, ale předstírala, že nic neví. Pokud to situace
vyžadovala, zapomněla mluvit. „Nerozumím, pane“, odpověděla s dětskou
nevinností.
Philip se musel tomu pousmát, protože ji dobře znal. „Dobrá, až uvidíš Sáru, řekni jí,
že ji hledáme“.
Maria přikývla a zmizela. Philip Rosalii vysvětloval. „Znamená to, že ví, ale nepoví. Je
mi jasné, že se Sára ještě jednou pohádala s otcem. Buď si někde líže rány, anebo
chystá pomstu. Doufejme, že tu jde jenom o raněné city. Možná bychom měli
zkontrolovat její pokoj, jako první“.
Naštěstí Sářin pokoj vypadal v pořádku. Alespoň nikde nebyly známky toho, že by si
něco balila, což je trochu uklidnilo. „Asi děláme zbytečný poplach“, řekl Philip příliš
nepřesvědčivě. „Zanedlouho se jistě objeví. Dám si pivo, chceš taky?“
„Ne, děkuju“.
Přesunuli se do solária. Philip si vzal z lednice plechovku piva a pustil televizi, ve
které běžel fotbalový zápas. Rosalie si našla nějaký časopis a slepě jím listovala.
Uběhla hodina. Ani hra, ani časopis je příliš nezaujaly. Oba se často dívali na
hodinky. Nakonec Philip vstal, vypnul televizor a sáhl po bundě. Rosalie zavřela
časopis a postavila se taky. „Kam jdeš?“
„To ještě nevím. Myslel jsem, že bych se prošel a zkontroloval koně nebo něco
takového. Ta hra o fotbale byla mizerná“.
„Jdu s tebou“ a popadla vlastní bundu.
První věc, které si Rosalie všimla, když vstoupili do stáje, byla, že box pro Sářina
koně byl prázdný. To ovšem ale nemuselo být příčinou k znepokojení. Jak Philip řekl,
Sára mohla odjet z domu z různých důvodů.
„Co kdybychom se pokusili najít Dina“, navrhoval, když vycházeli ze stáje.
Rosalie souhlasně přikývla, a společně se vydali k noclehárně. Našli tam pouze
Fernanda, jak kouří obvyklou cigaretu. Nikoho dalšího nebylo vidět.
„Nazdar, Fernando“, pozdravil Philip starého muže přátelsky.
„Nazdárek, zdravíčko, Philipe“, zarecitoval Fernando. Potom, když spatřil Rosalii,
vyskočil na nohy. „Dobrý den, madam“.
„Dobrý den, Fernando. Jsem ráda, že vás zase vidím. Nevstávejte, prosím“.
Ale to neznala Fernanda, to nebylo v jeho povaze, aby seděl v přítomnosti dámy. „Co
pro vás můžu udělat?“
„Viděl jsi Baldiniho?“, zeptal se Philip.
„Baldiniho?“, Fernando uhnul očima. „Dino odjel“.

120

„Cože, odjel?“
„Jo, přesně tak. Vyzvedl si peníze, sebral si svých pět švestek a vypadl z farmy.
Tvrdil, že přišel čas, aby se zase posunul o dům dál. Hned po snídani“.
Philip se podíval na Rosalii, která si myslela to samé. Sára se tady neukázala taky od
snídaně. Když se znovu obracel na Fernanda, v hlase se mu zračila úzkost.
„Neříkal náhodou, kam jede, že ne?“
„Ne, a nikdo se ho neptal. Asi to sám ještě ani nevěděl. Vždyť víš, Philipe, jací tihle
tuláci jsou“.
„Baldini u nás už byl pěknou dobu. Není to přece žádný tulák“, oponoval Philip.
Fernando se zasmál.
„Řekni mi, Fernando, odjel sám?“
„Jo, alespoň jsem u něho nikoho neviděl, když se narychlo balil. Ale odjíždět jsem ho
bohužel neviděl“.
„Díky, Fernando“.
„Není za co, Philipe. Děje se snad něco?“
„Doufám, že ne“. Philip vzal Rosalii za ruku a společně opustili noclehárnu. Venku se
zastavili a ustaraně se na sebe podívali.
„Philipe, myslíš, že odjeli spolu?“
„Jako dva na jednom koni?“
Pokrčila rameny a kousla se do rtu. „Je to prostě jenom náhoda, že oba zmizeli hned
po snídani“.
„Ano, já vím“, přikyvoval.
„Pokud s tím odporným chlapem odjela, nikdy si to neodpustím“.
„Není to tvoje chyba, Rosalie“.
„Ale ano, je. Měla jsem ji včera před Dinem varovat. A možná hned, jak jsem se o
jejich vztahu dozvěděla. Ale pořád jsem se přesvědčovala, že mi do toho nic není.
Ale ve skutečnosti jsem chránila sama sebe. A to nebylo správné“.
„Nemá smysl se tím teď trápit, lásko. Pojď, musím si ještě něco ověřit“. Nejprve se
Philip ujistil, že chybí jenom jedno z aut. Rodina jistě odjela jedním autem, které
zanechala na letišti. „Sára odjela určitě na koni, a to znamená, že nejela daleko“,
oznámil už trochu klidnější“.
Rosalie se k němu náhle otočila s vytřeštěnýma očima. „Sářin make-up ležel přece
na stolku v jejím pokoji. Nepoužívá ho sice moc, ale trochu ano. Žena přece
neodjíždí daleko bez make-upu, prostě ne“, ta myšlenka jí trochu zvedla náladu.
Philip nad tím chvíli uvažoval a pak řekl. „Něco mě napadlo. Pojďme se trochu projet
po farmě, třeba na něco narazíme“.
„Na co, třeba?“
„Pane bože, já nevím. Možná na milenecký pár v táboře v Arrasu. Běž k dodávce.
Jenom řeknu Marii, že se jedeme projet. Taky jí povím, aby tu zdržela Sáru, pokud se
objeví“.
Jejich naděje, že najdou Sáru a Dina v Arrasu, se rychle rozplynula. Tábor byl
opuštěný a nejevil žádné známky toho, že by v něm někdo od shánění přebýval.
„Je ještě jedno místo, kde bych ji hledal“, spekuloval Philip.

121

„Kde?“, zeptala se s nadějí.
„V mém domě. A pokud tam nebude a není už doma, budeme se muset smířit s tím,
že někam odjela. A je silně pravděpodobné, že je s Dinem“.
Rosalii se sevřelo srdce. Cítila se za tento silný vývoj událostí zodpovědná, a to
vůbec nebyl příjemný pocit. „Slíbila mi, že neudělá nic, dokud nepřijedeme“.
„Ano, ale je do toho chlapa zblázněná. Obávám se, že by ji dokázal přimět
k čemukoli“, poznamenal sklesle.
Ale když se v dohledu objevil Philipův domek, přelila se přes oba vlna úlevy, protože
se před domem pásl Sářin kůň.
„Díky bohu“, vydechla Rosalie. To bylo povzbuzující, ale když zaparkovali, zaváhala.
„Philipe, konečně víme, že neutekla z farmy, ale nemůžeme vědět, jestli s ní není
Dino. Možná bychom neměli jít dovnitř“.
„Promiň, lásko, ale já musím vědět a zjistit, co se děje“.
Sára byla sama. Našli ji v ložnici, jak sedí na posteli. Zjevně plakala. Jakmile je
spatřila, byla šokovaná a vůbec ne potěšená. „Co tu děláte?“, štěkla na Philipa.
„Hledáme tě“, střelil Philip zpátky. „Měli jsme o tebe strach“.
„No, jak vidíte, jsem tady a jsem v pořádku“.
„Nepřipadáš mi příliš v pořádku, sestřičko“.
„Přestaň se starat a vrať se domů. Když sem odtamtud odjela, tak chci být asi sama,
nemyslíš?“, vztekle se podívala na bratra.
Philip ji ignoroval. „Jak dlouho tady jsi?“
„Téměř celou věčnost“, odsekla.
„Jedla jsi vůbec něco?“
Sára zavrtěla hlavou. „Jenom snídani, ale hlad nemám“.
„No, to je pěkné. Víš vůbec, kolik je hodin? Musíš něco jíst“.
„Nechej mě na pokoji“, odsekla.
Rosalie se odhodlala a udělala krok dopředu. „Philipe, co kdybys nám šel udělat
kávu. Myslím, že by nám přišla vhod“.
Zaváhal. Pohlédl z jedné ženy na druhou. Nakonec pokrčil rameny. „Dobře, udělám
kávu“, pomalu odcházel.
Jakmile byl pryč, Rosalie zavřela dveře a podívala se na Sáru. „Nechceš mi o tom
povědět?“, zeptala se.
„Ani ne, není vlastně co“.
„Možná bys měla. Někdy to pomáhá“.
Sára se zatrpkle zasmála. „Dala jsem na tvou radu, Rosalie. Včera večer jsem Dinovi
řekla, co si otec myslí o našem vztahu“, zachvěla se jí brada. „Také jsem mu řekla,
že jsem ochotná, vzdát se všeho, jen abych si ho mohla vzít“.
„A co on na to?“, povzbudila ji Rosalie, i když si byla jistá, co se stalo.
„Myslela jsem, že bude rád, ale zachoval se hrozně divně. Pořád říkal, že musí
existovat lepší řešení. Myslela jsem, že prostě nechce, abych dělala něco proti
otcově vůli. Řekla jsem mu, že vím, co dělám“. Sára se suše a prázdně zasmála.
„Nakonec mu asi došlo, že to myslím vážně. Prohlásil, že si o tom promluvíme ráno.
Ale když jsem po snídani přišla za ním, zjistila jsem, že …., zkrátka odjel. Prostě si
sbalil věci a bez jediného slova zmizel“.

122

„Ach Sáro ….“, Rosalie se posadila vedle ní a objala ji kolem ramen. Nikdy neviděla
smutnější tvář a bylo jí přítelkyně líto. „Moc mě to mrzí. Ne, kvůli tomu že odjel,
protože to byla nejlepší věc, která tě kdy mohla potkat. Ale je mi líto, že jsi to musela
prožít, to zklamání“.
„Chápeš to, Rosalie? Prostě odjel. Nerozumím tomu“.
„Já vím, já vím“.
„Vůbec nechtěl mě. Chtěl všechno, co mám. Jak jsem se mohla do takového muže
zamilovat. Myslela jsem, že jsem o moc chytřejší“, dávala si za vinu.
„Bože, Sáro, nutíš mě jít dál, než chci“, řekla Rosalie zničeně.
Sára se zamračila a zmateně se na ni podívala. „Co, cos to řekla?“
Rosalie se smutně usmála. „Chci jenom říct, že na světě asi není moc žen, které by
s Dinem neměly v minulosti nic společného. Bohužel se zdá, že musíme projít
zkušeností s Dinem jako částí výchovného procesu“.
Sára bojovala s emocemi. „Je to tak šokující a ponižující“, vzlykla.
„Já vím, Sáro….“ Rosalie věděla, že někdy by jí měla říct celý příběh. Někdy ano, ale
ne teď, usoudila moudře.
„Jak to všem vysvětlím?“, dumala Sára nad tím, že najednou Dino zmizel.
„Nebudeš muset. O tobě a Dinovi vědělo jen pár lidí a nikdo z nich nebude tak
zabedněný, aby se tě na něco vyptával. Vím, že je to těžké, ale snaž se být ráda, že
jsi to o něm zjistila dříve, než sis ho vzala. Nemyslím, že by se muž s takovou
hrabivostí v duši mohl stát dobrým manželem“.
„Asi máš pravdu“, povzdechla si Sára zničeně. „Ráno, když mi došlo, že je opravdu
pryč, měla jsem dojem …, myslela jsem, že se mi utrhne srdce. Teď mám jenom
příšerný vztek“.
„To je dobré znamení“.
„Problém však je, že nevím, jestli mám vztek na Dina, anebo na sebe, že jsem byla
tak pitomá“.
Rosalie si promítala v duchu známou situaci. „Vím, jak se teď cítíš“, řekla tiše.
Sára se na ni podívala a chvíli spolu hovořily beze slov. „Ty mi opravdu rozumíš, že
Rosalie? Ty ses s Dinem taky setkala, že ano?“, najednou pochopila.
„Ano, a dostaneš se z toho, slibuju“.
Sára ještě okamžik přemýšlela, potom si zase povzdechla a vstala. „Pojedu raději
domů, než bude venku tma“.
„Philip tu má vždycky něco k jídlu, nechceš si něco vzít?“
„Ani ne. Nechám vás s Philipem o samotě. Obávám se, že nejsem dnes večer zrovna
zábavná společnice. Pojedu domů a najdu si nějakou práci. Konec sezení, je načase,
abych se sebrala a přestala se litovat“.
Rosalie se rovněž postavila a impulzivně Sáru objala. „Zítra to bude lepší, věř mi“.
„V to doufám. Nic horšího, než dnešek už opravdu být nemůže. Díky bohu, že táta
nebude dnes večer na blízku. To bych opravdu nepřežila“, Sára se dokázala
pousmát. „Víš, Rosalie, vsadím se, že jsem nebyla první žena, na kterou Dino tenhle
trik vytáhl“.
Rosalii dalo velkou práci udržet kamenný obličej. „Určitě máš pravdu“.
„Je mi líto jeho příští oběti. Mám strach, že Dino jednou uspěje“.

123

„Doufejme, že se to nestane“.
„Díky za všechno, Rosalie. Ochránila jsi mě od velkých problémů“.
„Nemáš vůbec za co“, usmála se Rosalie.
„Ale mám. Uvidíme se na farmě“.
Rosalie ji vyprovodila ke dveřím a stála tam, dokud jí Sára nezmizela z dohledu.
Potom se vydala do kuchyně za Philipem. Nebyl tam, ale zadní vchod byl otevřený,
takže vyšla ven. Seděl na schodech a zíral před sebe. Když uslyšel její kroky, otočil
se a tázavě na ni pohlédl.
„Sára odjela domů“, oznámila. „Myslela jsem, že jsi šel dělat tu kávu“.
„Nezdálo se mi, že byste skutečně chtěly kávu. Byla to jenom výmluva, jak mě dostat
z pokoje ven, abyste si mohly popovídat jako žena s ženou“.
Rosalie se usmála a posadila se vedle Philipa. „Ty jsi velice vnímavý muž, víš to“.
„Jak je na tom Sára?“, zeptal se.
„Zdá se, že už dobře. Dospěla a zmoudřela“.
„A Dino je opravdu pryč?“
„Ano je. Už dlouho“. Rosalie mu položila hlavu na rameno a vložila mu ruku do dlaně.
„Starý, dobrý Dino. Je těžké uvěřit, že někdo může být tak prohnilý ničema. Myslím,
že on je jediný člověk, ve kterém se nedá najít ani jedna kladná vlastnost. Jenom
nechápu, jak se na sebe vůbec může podívat do zrcadla“.
„Nese to Sára těžce?“
„Ano, ale přežije to. Dostala vztek, takže už se začíná uzdravovat, což je moc dobře“.
Několik minut mlčky seděli, po chvíli Philip řekl. „Už bys mi snad mohla říct, co se
sakra děje ….“
„Tak dobře. Včera večer, když jsem se Sárou telefonovala, byla na dně. Tvrdila, že je
jí úplně jedno, jestli ji otec vydědí. Byla rozhodnutá utéct s Dinem a začít s ním od
nuly. Dokázala jsem si představit, co by tomu řekl Dino, a tak jsem jí poradila, aby mu
to všechno pověděla. A ona to udělala“.
„Tušila jsi, že se stáhne, že?“
„Samozřejmě. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Je mi Sáry líto, ale
zanedlouho přijde na to, že to byla nejlepší věc, která se jí mohla stát“.
„A není to ani špatně pro tebe, vlastně pro nás oba“, poznamenal.
Lehce se odtáhla a podívala se na něho. „Pro nás? Jak to myslíš, Philipe?“
„Nikdo se nikdy nemusí dozvědět, jak to souviselo s tebou. Ani moje rodina. Zůstane
to jen mezi námi dvěma“.
Rosalie stiskla rty, zamyslela se, doufala a pochybovala. „Já nevím, Philipe. Je to tak
správně …..?“
„Podívej, nikomu do toho nic není. Je to minulost. Kdo by to potřeboval vědět“.
„Ale tajemství mají svoje cesty, jak se prozradit. Co když se jednoho dne objeví něco,
stejně jako se objevil Dino u vás na farmě. Mohlo by to tobě a tvé rodině způsobit
problémy, nemyslíš?“
Přes Philipovu tvář se objevil obdivný úsměv. „Rosalie, jsem si jist, že mi nikdy žádné
problémy způsobit nemůžeš. A všichni v rodině si tě za čas zamilují, takže si budou
myslet totéž“.
124
Rosalie hlavou opět spočinula na jeho rameni. „Ach Philipe, možná je to proto, že
jsem na tom byla tak dlouho špatně, ale skoro se bojím uvěřit, že to dopadne dobře“.
„Věř tomu, Rosalie a raduj se z toho“, pošeptal a jeho pohled sklouzl směrem
k rodinnému hřbitovu v dálce. „Bert by jistě žasl, kdyby věděl, co všechno ve své
poslední hodince způsobil“.
„Ano, asi ano, kdo ví. Určitě by měl radost. Tak snadno by k tomu nemuselo dojít, co
kdybych se s ním ten první den nedala do řeči. Často říkal, že se vrací právě kvůli
našim hovorům. Kdybych si pro něj neudělala čas, možná by do hotelu už podruhé
nepřišel. Ty a já bychom se nikdy nesetkali“.
„Rosalie, někde v hloubi duše vím, že ať bys byla kdekoli, ať bys dělala cokoli, stejně
bychom se nějak potkali a dali se dohromady“.
„Ty věříš v osud?“, vykřikla.
„Asi ano. Co jiného by mě mohlo takovou dobu chránit před manželstvím? Musel
jsem být volný pro tebe“.
„To je krásná myšlenka. Líbí se mi“.
„Miluješ mě?“
„Samozřejmě zdravý rozum mi našeptává, že to je po moc krátké době, ale já na něj
nedám“.
„Vezmeš si mě?“
„Možná“.
„Jenom možná?“
V očích se jí vesele zablýsklo. „Bože, jsem si jistá, že si tě jednou vezmu. Ale myslím
si, že mi nejdřív něco dlužíš“.
„Lásko, o čem to sakra mluvíš?“
„O dvoření“, vysvětlovala trpělivě. „Philipe, známe se jen pár týdnů. Připouštím, že
jsme během nich spolu strávili spoustu času, ale nic v našem vztahu nebylo úplně
podle pravidel. Nikdy jsme neměli pořádné rande. Žena se ráda nechá mužem
hýčkat. A mně se zdá, že ses na mě jenom párkrát usmál, a už jsem byla ve tvé
náruči, tak to bylo prosté“.
„Mně to tak jednoduché nepřipadalo“, namítal dotčeným hlasem.
„Líbilo by se mi, že by ses musel snažit, přeorganizovat svůj pracovní čas, jen abys
za mnou mohl přijet, kdybys byl zničený touhou a tak …“
„Nevěděl jsem, že jsi tak potrhlá“, řekl s neodolatelným úsměvem. „Tak ty chceš,
abych si tě hýčkal?“
„Ano, je to tak neobvyklé?“
Philip předstíral, že o tom vážně přemýšlí. „Uvědomuješ si, doufám, že dvoření ti
vůbec neukáže, jaký manžel ze mě bude“.
Rosalie se k němu přivinula. „Já vím, jaký z tebe bude manžel. Oddaný, pozorný,
milující a věrný“.
„No, prostě pán manžel“, objal ji a přitiskl k sobě. „Dobrá, budu se ti tedy dvořit.
Problém je, že nevím, jak se to dělá. Máš nějaké návrhy? Poradíš mi?“
Rosalie zvedla tvář a hlasitě ho políbila. „Překvap mě“.

Devatenáctá kapitola zase za týden…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Kapitola jedenáctá ZDE

Kapitola dvanáctá ZDE

Kapitola třináctá ZDE

Kapitola čtrnáctá ZDE

Kapitola patnáctá ZDE

Kapitola šestnáctá ZDE

Kapitola sedmnáctá ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824

Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
• Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
• Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
• Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?