Dášin nedělníček. Inkognito – erotický román (kapitola dvanáctá)

Návštěvy: 88

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Kapitola 12.
Rosalie měla dojem, že se zadusí. Když jeho ústa přikryla její, každá část jejího těla ožívala. Nechtěla přemýšlet o problémech a následcích. Roky, od šokujícího fiaska s Dinem, byla ve vztazích s muži opatrná, tak moc opatrná, že její srdce zůstalo nedotknuté. Teď si uvědomila, jak moc toužila po někom, díky komu by si připadala jako žena žádoucí a plná energie. Philip v ní svým dotykem zažehl jiskřičku, kterou pak rozdmýchal do obrovského plamene.

Při pouhém pomyšlení na rozkoš, kterou jí sliboval, se jí točila hlava a podlamovala kolena. Toužila po citovém uvolnění a on jí
ho mohl poskytnout. Bylo na tom něco špatného? Oba byli dospělí, svobodní a
velmi, velmi roztoužení. V čem byl problém?
Jeho polibky se stávaly čím dál naléhavější a Rosalie na každý tlak jeho rtů a jeho
doteky vášnivě odpovídala. Prsty smyslně hnětla jeho krk, slyšela ho, jak sténá, jak
se netrpělivě pohybuje na židli. Jeho ruka opustila její stehno a bloudila jí jemně jako
motýlí křídla po ňadrech. Jeho něžnost jí způsobovala neuvěřitelná muka. Z hrdla se
jí bezděčně vydal vzdech. V ten moment vzal Philip její ňadro do dlaně a lehce
pozvedl hlavu.
„Rosalie, přísahám, že mám poprvé v životě dojem, že jsem se zamiloval. Chci tě.
Chtěl jsem tě od chvíle, kdy jsem tě spatřil v hotelu“.
Rosalie bojovala o dech. „To si jenom představuješ“, oponovala mu.
Jeden koutek jeho úst se zvedl do úsměvu. „Kdepak. Převrátila jsi mi život vzhůru
nohama a doslova ho otočila naruby. Takže nepředstavuju si to“.
Pevně ji sevřel a přitiskl si ji naléhavěji na klín, aby jí poskytl důkaz svého vzrušení. A
tohle taky ne“.
Chtěla mu připomenout, že mluví o sexu, ale ovládla se. Samozřejmě, že mluvil o
sexu, a ona na něj myslela taky. Byla téměř bez sebe touhou po něm.
„Ach, Philipe, co to děláme? Tohle se prostě stalo moc rychle. Je to impulzivní a já
jsem nikdy nebyla tak nedočkavá. Nevěřím ničemu, co cítím“.
„Potom věř tomu, co cítím já. Myslím, že je to upřímnější, než cokoli, co jsem kdy
v životě poznal“.
Znovu ji políbil. Tentokrát to byl dlouhý polibek, který ji zbavil veškerého nesouhlasu,
se kterým snad bojovala. Byl mistrem ve svádění, což ji vedlo k myšlence, kolik asi
žen podlehlo této zkušené ukázce smyslnosti. Ne, že by na tom záleželo. Teď byla
na řadě ona a měla v úmyslu si to užít. Její kosti zkapalněly a ten pocit byl nádherný.
Potom se však Rosalie vrátila do reality. Nemohla se milovat s tímto mužem, kterého
sotva znala. Nešlo to. Muži si dokážou s ženou užít, a pak na ni zapomenout. Ale
ženy to většinou prožívají citově. A Rosalie tohle nebyla ochotná riskovat. Jedním
z prvních dojmů, kterým na ni Philip zapůsobil, bylo, že je to muž, na kterého se hned
tak nezapomíná. Takové komplikace nepotřebovala. Díky. Uvolnila se z jeho sevření
a vyskočila na nohy.
Philipa to šokovalo. „Hej ….“.
„Měli bychom tu uklidit a vrátit se zpátky do tábora“.
Nevěřil vlastním uším. „Rosalie, co se sakra stalo?“
Posbírala trhanými pohyby talířky a hrnky. „Co s tím?“
Philip se k ní natáhl. „Drahoušku, pojď sem“.

78

Rosalie na něj nevzrušeně pohlédla. „Ale Philipe, já nejsem tvůj drahoušek. Jak bych
mohla. Až bude po shánění, a z toho, co jsem zaslechla, to bude asi za dva dny,
vrátíme se na farmu, a já už určitě budu moci odjet. Náš vztah je, jak bych to
nazvala, přechodný“.
Očima ho prosila, aby to pochopil. „Podívej, vím, že jsou ženy, které se milují s muži,
jejichž jména ani neznají … „
„Ty moje jméno znáš“.
„A o kterých nic neví“, pokračovala. „Ale já k nim nepatřím. Promiň“.
„Mám dojem, že jsem ti říkal, že tě miluju, Rosalie“.
„Myslím, že vůbec nevíš, co mluvíš“.
„Možná jsem hlupák, ale rozhodně nejsem …“. Potom spatřil její nesmiřitelný výraz a
dospěl k závěru, že plýtvá slovy. „Děvkař“, zamumlal si pod vousy.
„Ale, vždyť to byla legrace“, namítla.
„Co, legrace?“, vyštěkl nevěřícně.
„Dobrodružství. Nikdy na svůj pobyt tady nezapomenu. Nikdy“, upřesnila.
Philip převrátil oči. „Tak dokonce dobrodružství. To mému mužskému já moc
nepomáhá“, opřel se rukama o stehna a vstal.
Rosalie nedokázala rozeznat, jestli je naštvaný, znechucený, zklamaný, nebo jaký
vlastně. Celá se uvnitř chvěla. „Co s těmi odpadky?“, nakonec se vzpamatovala.
Jedním škubnutím otevřel zásuvku a vytáhl hnědý pytel od zeleniny, otevřel ho a
přidržel. Když dovnitř strkala nádobí z plastu, prázdné konzervy, nespouštěl z ní oči.
„Dámo“, řekl, „vy ale umíte zkazit večer“.
Cestu do tábora absolvovali v naprostém tichu. Rosalie byla zavrtaná v sedadle a
Philip nechutně zíral do tmy předním sklem. Oběma se hlavou honila spousta věcí.
Rosalie si pořád připomínala, že přestat dřív, než došlo na sex, byla rozumná věc.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by šlo o něco víc než momentální touhu. Ona a Philip
se neznali natolik dlouho, aby mezi nimi mohl vzniknout pevný vztah. Nevadilo jí, že
se zlobil, protože měla pravdu.
Philipovy myšlenky byly obecnější. Dnes večer to rozhodně nezvládl. Přesto, že byla
jeho touha po Rosalii velká, a to opravdu byla, chtěl víc než její tělo. Pořád ještě žasl,
že našel někoho, se kterým chtěl vytvořit něco trvalého. Ne, dnes večer to skutečně
nezvládl. Ale zítra to bude jiné, sliboval si.
Druhý den při snídani Rosalie Philipa nepotkala, což jí vyhovovalo. Připadala si po
včerejším večeru hrozně divně, ale dokázala se přesvědčit, že ho nijak nedráždila ani
nepovzbuzovala. A bylo jí naprosto jasné, že začít si s ním milostný románek, by
znamenalo si říkat o problémy.
Ale později během dne všechna její předsevzetí roztála jako sníh v létě. Když nasedli
na koně a postavili se do půlkruhu, byl to Dino a ne Philip, kdo se před nimi objevil,
aby je rozdělil.
„Kde je Philip?“, zamračila se Sára.
„Říkal, že se dnes máme obejít bez něj“, vysvětloval Dino. „Povídal, že musí něco
zařídit. Haló, vyrážíme“, pokynul ke skupině.

79

Bylo zvláštní, jak jiné všechno v jeho nepřítomnosti bylo. I když teď už dobře známá
práce rychle ubíhala. Rosalie měla dojem, že den nikdy neskončí. Chybělo jí, jak se
k ní Philip čas od času připojil. Scházelo jí vědomí, že je někde nablízku. Když se
večer vrátili do tábora, měla ze záhadného důvodu špatnou náladu. Jakmile se
postarala o svého koně, zamířila přímo do noclehárny, aniž by s kýmkoli prohodila
jediné slovo. Cítila, že na ni jde bolení hlavy.
Později, když se se Sárou osprchovaly, seděly na palandách a čekaly, až je
Fernando zavolá k večeři.
„Až tohle skončí, chceš se vrátit do Saint Paul Vence, do Greenspointu, Rosalie?“
„Asi ano. Byla jsem už dlouho pryč. Měla bych se vrátit“.
„Ale na víkend zůstaneš, ne?“
„Proč na víkend? O tom jsem nepřemýšlela, proč?“
„Tobě nikdo neřekl o Tri-County?“
„Ne, co je to?“
„Je to taková slavnost. Pořádá se každým rokem po skončení shánění a je to větší
událost v téhle oblasti. Bude se soutěžit mezi ostatními farmami v celé oblasti
Pařížské pánve o nejlepší guláš až po nejlepšího kytaristu. Naše farma vyhrála
v posledních třech letech velkou část soutěží“.
„Aha, a jaké jsou ceny?“
Sára se usmála. „Můžeš se celý rok chvástat vítězstvím. Ale nejlepší na tom je
rodeo. Viděla jsi nějaké?“
„Ne, neviděla“, odpověděla vyhýbavě.
„Víš, tahle velkolepá slavnost je jiná. Sice amatérská, ale vzrušující, protože znáš
všechny účastníky. Ach Rosalie, musíš zůstat“, lákala ji Sára.
Znělo to báječně, ale Rosalie pochybovala, že by Philipa její prodloužení pobytu
nadchlo. „Dobrá, ještě uvidíme“, nakonec řekla.
V tu chvíli se ozvalo hlasité zaklepání na dveře. „Dále“, zavolala Sára a do místnosti
vstoupil Philip. Rosalii spadlo srdce do kalhot a už tam zůstalo. Dech jí uvízl v krku.
Její téměř bolení hlavy rázem zmizelo jako mávnutím proutku.
„Podívejme, podívejme“, zadeklamovala Sára sarkasticky. „Kdopak to k nám přišel,
když je všechna práce hotová“, neodpustila si.
Philip si sestřinu poznámku a přítomnost téměř neuvědomoval. Jeho oči byly
přilepené na Rosalii.
„Půjdeš se mnou?“, zeptal se jednoduše.
Rosalie se chtěla začít vyptávat jako kam, ale potom se rozhodla, že je jí to nakonec
jedno. „Ano“, odpověděla prostě a natáhla se pro bundu.
„Nespěchejte“, zakřičela za nimi Sára.
O cíli jejich cesty nemohlo být pochyb, ale přesto se zeptala. „Kam jedeme?“
Philip dál sledoval očima silnici. „Na večeři“.
„Do tvého domu?“
„No ……………….“
„Philipe, minulou noc …. Já ….“
Stále, aniž by se na ni podíval, si zvedl její ruku ke rtům. „Tiše, Rosalie, nic neříkej“.

80

Jak dodávka drkotala po cestě k chatě, Rosalie přemítala o protichůdnosti toho, co
dělá, a co si myslí. Celý den, kdy neměla moc práce a mohla přemýšlet, si
gratulovala, jak situaci s Philipem zvládla. Žádný hluboký vztah, to hlavně. Ale
jakmile se objevil, stačilo mu jen kývnout, a už byla u něj. Povzdechla si tiše a
pokradmu se podívala na jeho hezký profil. Zjevně se kvůli minulé noci na ni nezlobil.
Vlastně se zdálo, že má docela dobrou náladu. Sešpulil dokonce rty a začal si
pohvizdovat. Jakmile Rosalie vstoupila do domu, znala odpověď na všechny otázky,
co dělal celý den. V krbu plápolal vesele oheň. Na zemi před ním ležel barevný
kobereček a pohovka byla posunuta blíž. Pokojem prosycovala nádherná vůně. Ve
snaze přijít věci na kloub Rosalie vstoupila do kuchyně a zalapala po dechu. Na stole
ubrus, porcelán, příbory a svíčky. Z kbelíku s ledem vyčnívala láhev vína. Otočila se
na usmívajícího Philipa, založila si ruce na prsou a zkoumala ho pohledem.
„Tak tohle jsi dělal, zatímco ostatní jsme se k smrti dřeli v tom vedru a špíně?“
„Ano, přesně tohle“.
„A co tím sleduješ? Přivedl jsi mě sem, abys mě svedl?“
Zatvářil se zraněně. „Přivedl jsem tě sem, abych se ti dvořil. To je rozdíl“. Ukázal
směrem k obývacímu pokoji a řekl. „Prosím, posaď se a já ti přinesu skleničku vína“.
Rosalie, zoufale se snažící zakrýt úsměv, vyšla z kuchyně. „Opít mě ti nepomůže“,
prohodila přes rameno. Neslyšela jeho poznámku dobře, ale znělo to podezřele
podobně jako, to se ještě uvidí ……
Rosalie byla připravená prohlásit, že prožila nejkrásnější večer svého života. Philip,
jak se zdálo, strávil celý den přejížděním mezi farmou a chatou a dovozem věcí,
které potřeboval pro svůj bláznivý nápad. Dokonce měli i hudbu, seděli na pohovce
před krbem a popíjeli lahodné víno.
Později s obrovskou okázalostí naservíroval večeři. Jídlo, které připravila Maria, bylo
skvostné. Měli dokonce i zeleninový salát. Po čtyřech dnech polní kuchyně jí připadal
salát jako ta nejlepší potravina, kterou kdy jedla. Dospěla k závěru, že ještě si nikdo
kvůli ní nezpůsobil tolik problémů jako Philip.
Když dojedli, umyli nádobí a všechno zase zabalili do koše. Philip si utřel ruce do
utěrky na nádobí a nalil jim další víno. Potom se vrátili do obývacího pokoje a posadili
se na pohovku před krbem.
„Tak, jak si stojím?“, zeptal se svádivým hlasem.
„Všechno je až moc v pořádku. Hlava se mi točí a není to vínem“.
„Výborně. Pokračuj v pití“.
„Nemyslím, že bych měla pít dál“.
„Jak myslíš“. Vzal jí skleničku z ruky, postavil ji stranou na podlahu a svoji umístil
hned vedle. Uvelebil se znovu na pohovce, přivinul si Rosalii k sobě a rozbouřil jejich
smysly. Tiskl si její tvář k hrudi a nechal se omamovat její vůní čerstvě umytých
vlasů. Myslel na to, jak čistě Rosalie voní i po dni stráveném v sedle. Bylo zvláštní,
kolik požitků mu přinášela. Nebyl si jistý, zda ho někdy tolik vzrušovalo samotné
objetí. Cítil, jak se její paže pomalu ovíjejí kolem jeho těla, cítil dotek jejích dlaní na
zádech, a přál si, aby tahle chvíle trvala věčně.

81

Rosalii napadaly stejné myšlenky, jako jeho. Opřela mu ruce o prsa, vnímala rytmický
tlukot jeho srdce a opíjela se tím, jak nádherně horké tělo má. Atmosféra večera byla
od samého začátku naprosto jedinečná. Rosalie se cítila ve Philipové společnosti
pohodlně, spokojeně a bezpečně daleko od ostatního světa. Vzdychla a uvolnila se,
čekala na jeho další tah.
Zvedl jí ukazováčkem bradu, aby jí mohl dát polibek. Ústa se setkala, jazyky se
dotýkaly a paže sevřely. Jak se polibek prohluboval, jeho ruka se přesunula
k zapínání její košile, rozepnula knoflíček, vklouzla dovnitř a dlaní objala sametový
polštářek jejího pevného ňadra. Pod krouživými pohyby palce se jí bradavka
napřímila a ztvrdla. Přál si, aby Rosalii bylo hezky a z jejího tlumeného sténání
usuzoval, že si vede úspěšně. Jeho polibky se stávaly divočejšími a hladovějšími.
Rosalie se necítila jenom hezky, ale cítila se jako sopka před erupcí. V hlavě jí vířila
horká mlha a přehlušovala rozumné uvažování. Pociťovala palčivé horko mezi
nohama a tlak v podbřišku. Její tělo toužilo, volalo po uvolnění, a zdálo se, že ona
proti tomu nic nezmůže.
Philip zvedl hlavu a podíval se do těch jejích hnědých očí, v nichž se teď leskla
touha. „Čekám“, řekl ochraptěle.
„Na co čekáš?“, zmateně se zeptala.
„Na tu písničku, jak krátce se známe“, připomenul jí.
„Ach tak. No, …., já mám dojem, že už to pro mě nemá smysl“.
„Bože, Rosalie, pro mě máš smysl jenom ty. Prosím, zbav mně toho utrpení“.
Zdálo se, že celé jeho tělo obklopilo její. Rosalie se pohnula a pevně ho sevřela.
„Ano“, zašeptala, „ano, ano“.
Philip s obtížemi vstal a přitáhl si ji k sobě. Byl by ji raději popadl do náruče a
dramaticky odnesl do ložnice, ale ve svém současném stavu si nebyl jistý, zda
zesláblé nohy unesou jeho samotného. Pevně Rosalii k sobě přitiskl, a pak se
společně nejistými kroky vydali napříč obývacím pokojem a halou. Během
odpoledního úklidu převlékl i povlečení. Rosalie zírala na postel, jako by žádnou
nikdy neviděla. Philip se postavil za ni, objímal ji rukama kolem pasu a líbal do vlasů.
Pomalu se v jeho objetí otočila a ovinula mu paže kolem krku. Chvíli mlčky nehnutě
stáli, tiskli se k sobě, ztraceni ve sladkém okamžiku. Potom Rosalie zvedla obličej a
pod pohledem, který měl Philip v očích, jí změkly kosti. Bylo naprosto nesmyslné
chovat takové city k muži, kterého znala tak krátce, ale bylo to tak opravdové a tak
naléhavé. S úsměvem na rtech zavřela oči a schovala se do útočiště jeho boků.
Philipovy paže bloudily nahoru a dolů po jejích pažích. Vzbuzovaly v ní divokou
žádost a s vášní jí přinášely první neodbytné záchvěvy jiného citu. Rosalie ještě
nebyla připravená nazvat ho láskou, ale pociťovala něhu, kterou nikdy předtím
nezažila. Věděla, že milování s ním ten pocit ještě prohloubí. Už nikdy nebude taková
jako dříve. Philip od samého začátku obracel její city vzhůru nohama. To, co zbylo
z její racionální mysli, přemítalo, zda to bylo nevyhnutelné už od chvíle, kdy vstoupila
do královského apartmá v hotelu.
Uvolnil objetí a o kousek ustoupil, aby jí mohl vytáhnout košili z kalhot a rozepnout
knoflíčky, jeden po druhém.

82

„Nejdříve boty“, podařilo se jí zašeptat. Něco zamumlal, ona couvla, posadila se na
roh postele a nabídla mu nohu. Zatáhl a sundal jednu botu a pak druhou. Když se
k ní posadil, udělala totéž a oplatila mu to. Potom se vzájemně roztřesenýma rukama
zbavovali oblečení. Nějak se jim to podařilo a ocitli se pod přikrývkami a tiskli se
jeden k druhému. Philipovy břišní svaly byly tak napjaté, až bolely a tlukot jeho srdce
přehlušoval všechny ostatní zvuky. Jeho mysl a tělo se soustřeďovaly na jeden
jediný cíl, přimět ji, aby ho chtěla stejně jako on ji. Nejen dnes v noci, ale pořád a
pořád, každou noc, kterou mohli být spolu. Jak ji vzrušit tolik, jako ona vzrušovala
jeho. Opatrně, bez znalostí toho, co jí dělá dobře, se začal pohybovat. Jeho ruce
hledaly a dotýkaly se, hladily a laskaly a Philip mumlal něco nesouvislého svým
hrdelním hlasem.
Rosalie se pod jeho rukama svíjela. „Neslyším tě, co říkáš?“
„Nic, nic“, šeptal. „Celá jenom hoříš“.
„Ano. Ach, Philipe“.
„Já hořím už celé dni“. Philip si ji k sobě prohnul a dotek její žhavé pokožky na jeho
způsobil, že se mu v hlavě rozzářily tisíce prskavek. Jeho ruce nedočkavě zkoumaly
každou část jejího těla. Toho těla, které tak často obdivoval. Byl vzrušený na nejvyšší
míru a bolestně toužil si ji vzít, ale cítil, že by se měl ještě nějakou chvíli udržet.
Jeden necitlivý pohyb a riskoval, že skončí něco, co teprve začalo. A on chtěl, aby si
tohle pamatovala navždycky.
Laskal její krk, sál bradavky ztuhlé žádostí, potom ponořil obličej mezi její ňadra.
Rosalie se k němu prohnula a slabě zasténala. Oheň v jeho těle se vymykal kontrole.
Přišel čas. Obratně si ji přisunul, kam potřeboval. Vztyčil se nad ni, pohlédl jí do očí
s víčky ztěžklými touhou a spatřil v nich nekonečnou žádost. Rosalie cítila jeho tvrdé,
pulzující mužství na svém břiše a její ruce ho zoufale táhly k sobě.
„Philipe, prosím“.
Naplnil ji, jak nejjemněji v současnou chvíli dokázal. Zaplavila ho něha. Byla to ona,
kdo začal být netrpělivý a nedočkavý. Tiskla ho k sobě rukama i nohama. Chtěla ho
jako nikdy žádného muže, pohybovala se proti němu pořád zas a zas. Její vrozená
smyslnost, tak dlouho potlačovaná, vzkvétala a probouzela se k životu. Pociťovala
neskutečnou vášeň. S přáním, aby ta extáze nikdy neskončila, dosáhla vrcholu a
pohltil ji tisíce barevný kolotoč rozkoše. Její nehty se mu zaryly do ramene, když
vykřikla jeho jméno. Ztuhnul a potom se roztřásl orgasmem a zhroutil se na ni.
Chvíli trvalo, než se vzpamatovali. Jako první se pohnul Philip, svezl se z ní a přitiskl
si ji k sobě. „Rosalie …“
„Ano“, ozvala se ještě zadýchaným hlasem.
„Překvapila si mě, víš to?“
„Abych řekla pravdu, překvapila jsem i sama sebe“.
„Mám dojem, že už nedokážu žít bez tebe“ řekl tiše.
Rosalie se musela, nad tím, co řekl, zamyslet, zda jeden z nich, nebo oba, budou mít
kvůli tomu zlomené srdce. Byla to příliš střízlivá myšlenka a nehodná této vzácné
chvíle. Co jí vlastně zabraňovalo, aby nechala život jít tak, jak on chce? Proč vždycky
musela myslet, hloubat a analyzovat?

83

„Nemluv“, řekla“.
Po její poznámce se Philip zamračil. Opřel se o loket a pohlédl na ni.
„Nelituješ toho, že ne? Řekni, že ne“, naléhal na ni.
Objela ukazováčkem křivku jeho rtů a řekla. „Nelituju. Bylo to nádherné a byl jsi
úžasný. Nikdy bych ani ve snu nevěřila, že bych se mohla chovat tak
necivilizovaně“.“.
Uchechtl se. „Byla jsi taky úžasná, naprosto dokonalá“.
„Opravdu?“ Nikdy v životě nepřemýšlela nad tím, jaká je milenka. Přemýšlejí snad
ženy o takových věcech, hloubala.
„Opravdu, věř tomu, vím, co říkám“.
„Proč je žena dobrá v posteli?“ zeptala se.
„Proboha, co to je za otázku?“
„To nebyla odpověď“.
„No, já nevím, Rosalie. Záleží to na mnoha věcech a žádná z nich nemá co dělat
s technikou nebo zkušenostmi. Myslím, že to víc záleží na tom, co cítí muž. Pokud o
to stojí, je to …… nádherná“.
„Aha“, povzdechla si.
Philip zmlknul a ponořil se do myšlenek, znepokojovala ho spousta věcí. V první řadě
ta tragédie, pokud člověk, o němž mu vyprávěl Fernando, byl skutečně někdo blízký
a patřil k Rosalii. A také jejich vztah. Bála se komplikací. Byl by jí rád řekl, co cítí, že
je to dobré pro oba, ale možná by nevěřila slovům proneseným téměř po prožité
vášni. Tahle chvíle nesměla být ničím narušená.
Rosalie, což bylo zvláštní, neměla strach nebo výčitky svědomí. Cítila se uvolněná,
uspokojená a naplněná. Nelitovala by. Nikdy. Nechtěla, aby jí dával sliby, které
nemohl splnit. Vzpomněla si na něco, co říkala Sára. Ode mě a od Philipa se jakožto
od Bennetů očekává, že si najdeme odpovídající partnery, stejně jako to udělal
Arman. Jinými slovy Rosalie Ascoliová mohla být přijatelná jedině tak pro románek,
ale ne pro nic stálejšího. Ano, mohlo by to být jiné, pokud by se nestalo to, co zavinila
svým přičiněním, a mohla se hlásit ke své rodině. Ale co na tom. Odhodila všechny
myšlenky na budoucnost stranou, soustředila se jen na současnost a přitiskla se
k Philipovi. „Měli bychom se vrátit do tábora“.
„Já vím“, promluvil zahloubaně.
„Myslíš, že o nás mluvili?“
„Nevím. A abych řekl pravdu, je mi to jedno“.
„Všichni si myslí, že zítra už skončíme s naháněním. Myslíš si to taky?“
„Asi ano“, pohlédl na ni. „A pozítří budeme zase doma“.
Ani jeden z nich nemusel říkat, o čem přemýšlí. Oba věděli, že myslí na to stejné.
Konec shánění znamená konec této idylky. Budou se muset vrátit zpátky do reality.
Ona zpátky do práce, která na ni čeká v hotelu.
„Philipe?“
„Ano?“
„Mohli bychom se zítra večer znovu sejít tady?“
Políbil ji na rameno. „Jasně“.

84

Opustili tábor po večeři příštího dne, a když se vraceli, bylo už velice pozdě. Ztraceni
ve smyslném objevování toho druhého, otáleli s odjezdem z chaty. Oba přemýšleli,
jak to udělat, až zase budou spolu …. Jestli někdy …..
Jejich milování bylo ještě intenzivnější než předtím a ještě zvýšilo jejich potřebu být
s tím druhým.
Cestou zpátky do tábora se Philip pohroužil do svého smutku a starostí. Nesnesl by,
kdyby se s ní musel rozloučit. Nálada se mu trochu zlepšila, když Rosalie řekla.
„Sára mě požádala, abych zůstala na víkend, na tu slavnost Tri-county“.
Byl tak zaměstnán svými problémy, že na každoroční oslavu konce shánění úplně
zapomněl. „A zůstaneš?“, zeptal se s nadějí v hlase.
„Ano, ráda bych ….“
Hned se mu dýchalo mnohem lépe. Budou mít tak den nebo dva navíc. Nebylo to
moc, ale s povděkem to přijal. Bude to muset stačit.

Třináctá kapitola zase v neděli…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Kapitola druhá ZDE

Kapitola třetí ZDE

Kapitola čtvrtá ZDE

Kapitola pátá ZDE

Kapitola šestá ZDE

Kapitola sedmá ZDE

Kapitola osmá i devátá ZDE

Kapitola desátá ZDE

Kapitola jedenáctá ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824

Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
• Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
• Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
• Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?