Dagmar Valová: Proč věřit. Erotický román. 7. a 8. kapitola

autor: | Bře 12, 2023 | Společnost | 0 komentářů

Views: 79

Kapitola 7   Život v Británii plynul pomalu a klidně. Vlekl se z nohy na nohu a občas se zastavil úplně. Přítomnost dětí si Anička nestačila vychutnat a už je opět lifrovala k matce. Johny a Maggie již byli docela soběstační a projevovali větší zájem o anglické kluky a holky jejich věku, S malou Grace to bylo jiné.

Milá a velmi vnímavá dívenka přicházela do domu svého otce ráda a s Aničkou si padly do oka. „Anno, něco ti namaluju, chtěla bys?“, nečekala na odpověď a už se posadila u stolu a čmárala tužkou po papíře. Soustředila se tak pekelně, že zapomněla zavřít pusu. Kreslila s lehkostí, fantazií a ze všeho nejraději koně. Anička musela uznat, že ta malá je velmi talentovaná. Jednu sobotu, kdy v jednom kuse dopoledne pršelo, seděli všichni v kuchyni. Obě starší děti, John a Maggie spolu hráli nějakou hru, něco jako monopoly, ale byly to dostihy.

Tato hra již také dorazila do Česka, pamatovala si Anička. Sarah připravovala oběd a Anička se zájmem sledovala, jak Grace kreslila obrázek, samozřejmě nechyběli její oblíbené koně. „Až budeš velká, určitě se staneš malířkou, že Grace“? Dívenka zavrtěla hlavou. Budu jezdit závody“, upřesnila. „Sarah, mohla bych dostat ještě čaj?“, poprosila Grace a dále se soustředila na obrázek. Hospodyně se na holčičku mile usmála a nalila jí čaj do jejího oblíbeného hrníčku. Na chvíli si k nim přisedla. „Pan Taylor vlastnil dostihové sázkové kanceláře po celé zemi. Děti vedl společně s manželkou k lásce ke koním“, vysvětlila Aničce Sarah. „Paní Taylorová dříve závodila a byla v tom velmi dobrá. Obdržela za dobu své kariéry jezdkyně spoustu ocenění. Rodiče Grace se seznámili v Royal Ascotu na slavných dostizích“, pohladila malou Grace po vlasech. „Určitě jste, Anno o dostizích slyšela, je to srdcovka celé Anglie“. „Abych se přiznala, moc jsem se o tento sport nezajímala. Živé koně jsem viděla pouze v zoologické zahradě nebo taky v cirkuse“, řekla Anička. „Ale budu si pamatovat Anglii v souvislosti s královnou, šálkem dobrého čaje a dostihových koní“, horlivě přitakávala.

„Víte, Anno, dostihy v Anglii jsou velmi prestižní událostí roku. Dámy předvádějí svoje šaty a nápadité kloboučky a muži sázejí na vítěze. Dokonce tam probíhají i sázky, v jakém klobouku přijde královna. Paní Elizabeth tehdy vyhrála prestižní cenu, sto padesát liber, což byla vysoká částka a tak pan Taylor předal výhru osobně. Tak se netradičně spolu seznámili a po roce se vzali. Když přišly na svět děti, paní Elizabeth se rozhodla svou jezdeckou kariéru ukončit a věnovala se pouze rodině. No a dál to už znáte“, ukončila hospodyně vyprávění. Anička hrozně ráda poslouchala tuto obdivuhodnou ženu, protože Sarah mimo jiné uměla velmi poutavě vyprávět. Snažila se všechno uložit do své paměťové schránky. „Já mám taky svého poníka, jmenuje se Hector“, chlubila se malá Grace. „Ještě pověz, Sarah, jaká byla maminka šampiónka“, položila tužku a posadila se Aničce na klín. „Ano, už jsem to přece říkala, miláčku. Byla jednou z nejlepších“, smála se hospodyně a dále se věnovala vaření. Takže paní Elizabeth se proslavila jako dostihová jezdkyně, pomyslela si Anička smutně. Dokud se nestalo to, co se stalo. Dokud se neobjevil ten irský zázrak. Mladá Irka sbalila pana Taylora na ty svoje nápadité zrzavé vlasy, a on si najednou uvědomil, že nesmí zahálet a chytil se příležitosti. V duchu si představila paní Taylorovou, jak ji poznala. Jak pospíchala svou potácivou chůzí v jakémsi pyžamu na čaj ke své přítelkyni. Pokaždé nejistě a rozpačitě mávala svým dětem v autě. Vlastně se tak nějak obě potácely, ale každá z jiného důvodu. Ona jen smutnila za svým manželem a Anička za volantem po silnicích vpravo. Ten zmiňovaný čaj vlastně nebyl čaj. Obě dvě se vzájemně posilovaly blahodárným alkoholem a jejich ranní rituál spočíval v tom, že mizela sklenička jedna za druhou.

Paní Taylorové z její slávy už jenom zůstal pouze jeden taxis, láhev kvalitní whisky, kterou si pravidelně dopřávala společně s přítelkyní. Překonat ho bude mnohem těžší než ten v dostizích. Do kuchyně vtrhl pan Taylor a rázem tak přerušil rozjímání všech přítomných. „Anno, povězte dětem, ať se připraví, za hodinu vyrazíme na dostihy. A vy pojedete taky, počítám s vámi“, oznámil velice jasně a stručně. Malá Grace ji zatahala za rukáv. „Můžeš se těšit, uvidíš dostihy“, spokojeně se usmívala a neskrývala nadšení. Dostihový areál byl plný, jako by se tam sjeli všichni Britové. Tvořily se dlouhé zástupy před dostihovými sázkovými kancelářemi. Hlučně se překřikovali navzájem, když čekali, až na ně přijde řada. Posadili se na tribunu jedné VIP lóže, kterou měl pan Taylor jako svou vlastní. „Anno, mám tady nějaké povinnosti“, a vytáhl dvaceti librovou bankovku, kterou jí podával. „To kdyby si chtěly děti něco koupit“. „Jistě, spolehněte se“. Pan Taylor je chvatně opustil a zmizel v nedohlednu. „Děti, chcete si něco koupit?“, ptala se Anička. „Vsadíme si na vítěze“, hlásil se John a Maggie, zkrátka nezapřeli otcovu krev. „Ne, to nesmíme, otec to zakázal“, Grace, hystericky tahala Aničku za rukáv a přitom se za ni snažila schovat. Oba starší sourozenci se na holčičku málem vrhli. Anička ji ochránila svým tělem. „Tak moment, uklidněte se“, zasáhla Anička. Zvedla bankovku a zeptala se. „Tak, který kůň dnes vyhraje?“ Děti se začaly překřikovat. „Artes“, přidal se John. „Ne, bude to Dionys“, prohlásila Maggie. „A co ty, Grace, kdo vyhraje?“

Dívenka se radostně usmívala. „Jedině Kleopatra, je nejlepší ze všech“, prohlásila s ohromnou jistotou. „Ok, poslouchejte mě. Vsadili jste si, ten kdo vyhraje, dostane tuhle bankovku“, zamávala s ní. Mezi dětmi zavládla náramná spokojenost. Zanedlouho dostihy začaly. Koně vyrazili vpřed a jejich start zvedl pomalu všechny z tribuny. Aničce to tak trochu připomínalo spartakiádu. Vstali, když některý kůň předběhl jiného. Sedli si, když to nevyšlo. Závěr byl dramatický. Všichni v hledišti se stavěli jako jeden a za burácejícího pokřiku přihlíželi, jak vítězný kůň dobíhal do cíle. Tak měla možnost se seznámit s dostihovými závody přímo osobně na živo. Jak se nakonec ukázalo, dostihy vyhrál jiný kůň jménem Nero, než bylo tipováno. Aniččina pseudo sázková kancelář nemusela nikomu vyplatit výhru. Děti se mračily, ale s obdivem prohru uměly přijmout. „Tak příště, možná to vyjde“, smála se Anička. „Takový je život, děti“, pronesla s vážnou tváří.

Kapitola 8

Dostihy definitivně skončily a vzápětí se objevil pan Taylor s úsměvem na tváři, který se nedal přehlédnout. Zřejmě měl dobrou náladu. Lidé dnes hodně špatně tipovali k jeho prospěchu, domnívala se Anička. „Půjdeme“, zavelel. Prodírali se hlučně diskutujícím davem. Všude po zemi se válela spousta odhozených tiketů, které nevyhrály. Cestou se zastavili v jedné cukrárně, kde si děti daly obrovský pohár a potom je odvezli na známou adresu k jejich matce. Děti se způsobně rozloučily se svým otcem a Aničkou. „Tak ve středu se opět uvidíme, zlatíčka“, volal za nimi vesele pan Taylor. Zpátky se vraceli jinou cestou, kterou Anička nepoznávala. Nedivila se tomu, protože ona autem znala pouze jednu trasu, která stále pro ni znamenala cestu bez záruky spolehlivého návratu. „Vracíme se zkratkou?“, zeptala se po nějaké době, když se řítili Londýnem. „Kdepak, ještě se zastavíme pro Lynnu“, odpověděl pan Taylor a zesílil rádio. Aha, tak pro Lynnu, pomyslela si a zatvářila se popudlivě. Irská nádhera se zase přižene na noc a několik lahví whisky padne jako kuželky. Přesto se jí zmocnila zvědavost. Jak taková krasavice asi může bydlet, položila si zásadní otázku, na kterou zanedlouho dostane odpověď. V duchu si utřídila svoje nabyté poznatky o této ženě. Její chování a stolování ji rozhodně nezařadilo do této rodiny, kde visela samá umělecká díla na zdech. Nechám se překvapit, každopádně to bude velmi působivé místo, neslučitelné s tím, kde by se ráda zabydlela, hodnotila již předem Anička pro sebe a měla pravdu. Po půlhodinové jízdě se dostali do okrajové čtvrti, která na první pohled nepatřila mezi vyhledávané. Určitě se nikdy nemohla objevit v příručce s názvem „Poznejte Londýn“. Nebyly tam nádherné domy, udržované zahrady, ani parkující drahá auta. Ale to nebylo důležité, protože tam byla Lynna, a o tohle vlastně šlo. Pan Taylor prudce přibrzdil. Lynna postávala na chodníku a znuděně se tvářila. Anička najednou měla pocit, jestli nejsou na E padesát pět. „Kde trčíš, Jacku? Stojím tady dlouho a je mi zima“, osočila se na něj, aniž by pozdravila. Anička ve zpětném zrcátku zachytila výraz pana Taylora. Vycítila, jak ho přepadl zprostředkovaný stud. 18 Ano, styděl se za Lynnu, ale to asi bylo v pořádku. Stydět se za ni bylo zřejmě přirozené, jak taky jinak. Dokázala mu to jistě vynahradit.

Objal ji a snažil se ji políbit, vypadal dost hloupě. „Miláčku, všechno ti vynahradím, až budeme sami“, zavrkal. No to mě poser, pomyslela si Anička. Stud, ne stud, vyhrál sex, sex nade vše. Miláček, jak se zdálo, na chvíli se uklidnil, ale celou cestu se tvářil uraženě, ale už nepromluvil ani slovo, což uvítala. Jelikož seděla vzadu na straně řidiče, proto měla příležitost si tento irský zázrak podrobně prohlédnout z blízka. Nebyla zase tak mladá, jak se původně domnívala. Byla ale opravdu krásná, sebevědomá, oblečená spíš méně než více. Husté dlouhé zrzavé vlasy jí splývaly po ramena, silně zmalované rty v kontrastu s její bledou pletí působily žádostivě až vulgárně. Co proboha ten Taylor na ní viděl? Pouze jedině to, jak byla snadno nejspíš použitelná. Ale kde bylo porozumění, duševní spříznění. Vždyť je to pouze dočasné pobláznění, s jehož koncem bylo nutné počítat, nebo se v tom okouzlení nepřipouští? Otázky z přihrádky „Nečekám odpověď“, Aničku rozhodily vnitřně. Někde vyčetla, že by se vztahy neměly hodnotit. Ten moudrý, který to napsal, věděl, o čem mluví. No, ráda by tomu věřila. Zastavili před domem a vítaly je dvě psí krasavice, byly to holky, jak časem zjistila. Hlasitý psí štěkot oznamoval Sarah jejich příjezd. „Anno, večeři jsem vám schovala v troubě“, řekla laskavým hlasem hospodyně. „Děkuji, Sarah. Půjdu se opláchnout a za deset minut budu dole“. Ve svém pokoji si všimla, že na mobilu měla nepřijatý hovor. Kristána, let F 360. „No páni“, překvapivě ji to potěšilo. „Vivat, Kristýno“. Zavolá jí později. Sice spolu v letadle prohodily pár slov, ale česky. Představa to byla přinejmenším lákavá. „Kristýno, ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi na ostrovech“, nadšeně se usmívala. Anička seděla v kuchyni a sledovala hospodyni, jak servírovala večeři. Připadala jí poněkud posmutnělá a unavená. „Dnes mi není dobře“, svěřila se Sarah. „Můžu vás, Anno poprosit o něco?“ „Samozřejmě, cokoli“, byla připravená splnit každou její prosbu. „Ráda bych odešla dřív, ale pan Taylor s Lynnou ještě večeří. Mohla byste potom po nich poklidit?“ „Spolehněte se, Sarah. Všechno uklidím, klidně běžte domů a odpočiňte si“. Anička si tuhle ženu velmi oblíbila. Neznala ji věčnost, přesto ji měla moc ráda. Nebyla to otázka času, ale otázka způsobu, jak ji vnímala. Doprovodila hospodyni i s jejím neodmyslitelným deštníkem. Čekala a mávala jí, než jí zmizela za rohem ulice. Musela se pousmát, protože najednou začalo pršet a docela hodně a hustě. Zkrátka tady v Londýně deště nebylo nikdy dost. Anička už v tomto domě byla téměř dvanáct měsíců a začínal se jí zmocňovat pocit sociální izolace.

Chyběla jí rodina, její rodina. Vzpomínala na svou jedinou kamarádku |Ivanku, dokonce si vzpomněla i na jejího ženatého přítele, Karla. A to už bylo co říct. To bylo hodně špatné, uvědomovala si. Možná to bylo tím, že v této rodině bylo tolik smutku. Zamyšleně dojídala svou večeři, když její uši zaslechly hodně hlasitý rozhovor. Hlasy začaly notně nabírat na síle. Nerozuměla ani slovo, ale byl to hlas irské krasavice, to poznala. Její křik, velmi intenzivní se změnil v hlasitý jekot. Sem tam bylo slyšet pana Taylora, jak se jí snažil uklidnit. Poté, co jeho opakované „please“ nezabíralo, vyletěla rozlícená Lynna a silně práskla dveřmi. A to tak, že oba psy probudila z letargie a začali štěkat. Anička neměla odvahu vyjít z kuchyně. Stepovala u okna a po patnácti minutách, kdy už i psi se zklidnili, opatrně vyšla ven, aby poklidila v hale.

Pan Taylor seděl v křesle u krbu, v ruce skleničku whisky a upřeně zíral do ohně. Zvuk praskajícího dřeva občas narušilo ticho, které v domě zavládlo po tom irském běsnění. Anička si to rovnou namířila do svého pokoje, aby nerušila hloubavou atmosféru svého zaměstnavatele. „Anno“, zastavil ji jeho hlas uprostřed schodiště. „Pojďte se na chvíli posadit ke mně“, pozval ji. „Dáte si něco, whisky nebo víno?“, zeptal se v trochu povznesené náladě. Váhala a zůstala stát. „No tak, Anno, nestůjte tam. Nebojte se“, snažil se působit napůl vážně, napůl humorně. Vypadalo to, že se nic nestalo, rád stráví večer s chůvou jeho dětí, namísto irské krasavice Lynny. Nakonec Anička se odhodlala a sešla pár schodů a trochu nervózně se posadila naproti němu. V místnosti bylo příjemně, oheň v krbu praskal a zklidnění psi už taky podřimovali vedle křesla, kde seděl jejich pán. „Co vlastně dělá tak pěkná dívka, jako vy v mém domě?“, ptal se a podával jí skleničku. Anička se nad tou podivnou otázkou zatvářila překvapeně. „Proč jste opustila svou zem a přijela do Londýna?“, pozvedl obočí a rozepl si knoflíček u své košile. „Vlastně utekla jsem před láskou“, tato odpověď překvapila jak jeho, tak i ji samotnou. „Před láskou? Před tím se přece neutíká. Lásku si musíte užívat a vychutnat“, pronesl již posilněný alkoholem a pořádně pobavený. „Jste velmi nádherná dívka, Anno. Milujte někoho jiného. Na světě je hodně mužů“, pohotově jí doplnil whisky do skleničky, ze které decentně usrkávala. Zřejmě ho debata o lásce v jejím pojetí dost pobavila. Zdálo se jí, že se snažil s ní flirtovat. „Kolik je na světě podle vás mužů, kteří jsou hodni lásky?“, předvedla obratný flirt. „Milióny, Anno“, řekl prostě. Vzal si doutník a neomaleně ukousl špičku a primitivně ji plivl vedle sebe. Au, málem trefil jednoho ze svých psů. To bylo těsné. „Podívejte se na mě, netrápím se. Není Lynna, bude jiná“, labužnicky si potáhl z doutníku, jehož vůně přebila i whisky. „Já miluju ženy, co milují zase mě.

Dělejte to taky tak. Život je krátký na to, aby vám utekl mezi prsty. A vy si toho všimnete, až bude pozdě. Jsem úspěšný člověk, a víte, proč? Nikdy jsem před ničím neutíkal, a před láskou už vůbec ne. Anno, vy neutíkáte před láskou, jak mi tady tvrdíte, ale sama před sebou. To se vám ale nepovede, ani v Londýně, ani nikde jinde na světě“. Podívejme, pan Taylor se nějak rozpovídal. Rozhodl se, že jí prozradí svůj univerzální, osvědčený recept na štěstí, žasla Anička. „A co osudové vztahy?“, zeptala se. Už ji začínal pěkně štvát s tou svou krátkozrakostí. „Co mi řeknete na takovou lásku, která vám je souzená, ale nemůžete ji mít takovou, jak byste si přál?“ „Vy věříte na osud, Anno? Vy jste váš osud, vaše povaha je osud. Pokud někoho bezhlavě milujete a on nemiluje vás, to není osud. To je jenom něco, co špatně chápete“, vyfoukl kouř a položil si nohu na svého psa. Anička naštvaně dopila sklenku. „Nalejete mi ještě, pane Aristotele?“ Pan Taylor se rozesmál tomu, jak ho oslovila. Nálada se znatelně uvolnila. „Nesouhlasíte, Anno?“ „To je vedlejší. Ale teorie jsem vždy milovala“. „Správná odpověď, tak se jich držte“, postavil se, rozepnul si další knoflíky své značkové košile. Byl to přitažlivý muž. Nebyla by proti, samozřejmě v jiné situaci, někde jinde a jinak. Rozhodně by stál za několik hříchů.

Pan Taylor si povšiml jejího výrazu v očích a pohodlně v nich četl. „Nechtěla byste si to se mnou rozdat, Anno?, udeřil přímo jako rozený anglický gentleman. Tušila to. „Uhodl jste naprosto přesně. Nechtěla“. „Škoda“, konstatoval, ale nenaléhal. Seděli spolu u ohně a popíjeli do pozdní noci. Naštěstí neprobírali žádná těžká témata, nesnažili se o sexuální harašení. Bavili se o jeho práci, o umění, sportu, hlavně o dostizích. Pan Taylor byl skvělý společník, třebaže jeho názory na osudovou lásku byly přinejmenším diskutabilní, přesto jí pomohl otevřít oči. Sice po těch několika skleničkách whisky Anička až tak úplně nevěděla, kde se nachází její pokoj a jestli ho vůbec měla, ale s naprostou jistotou věděla přesně, co ve svém životě dál.

Dagmar Valová

Pokračování za týden…

Kapitola 1. a 2. ZDE

Kapitola 3. a 4. ZDE

Kapitola 5. a 6. ZDE

Článek pro vás napsala:

Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna přibývá Co to znamená?
a nachází se ve STŘELCI. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Jméno Ilja je, ač se to nezdá, původem z hebrejštiny. Jeho původní podoba je Elí-jjáhu, což znamenalo „Bůj je můj pán“. Do Ruska, kde je obvyklejší, doputovalo jméno přes Řecko, kde znělo jako Elías a odsud pak v podobě Ijla i k nám. Význam mu ale zůstal stejný. „Bůh je můj pán“. V ČR je 591 nositelů tohoto zajímavého jména.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Jak se vám líbí web Popelkycz?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 253
  • 286
  • 14 065
  • 334 167
  • 2 490 603
  • 3 798
  • 28
  • 1 860
0 Shares
Share
Tweet