Dagmar Valová: Proč věřit. Erotický román. 5. a 6. kapitola

autor: | Úno 26, 2023 | Společnost | 0 komentářů

Views: 95

Nebyla středa, takže děti nepřijdou, až v sobotu. Mladá Asiatka stále šmejdila po domě a luxovala jako o život. Rozhodla se, že půjde trochu prozkoumat okolí domu a tiše sledována dvěma chrty opustila dům. S vypětím sil otevřela těžkou bránu, ocitla se na opačné straně. Psi okamžitě položili mohutné tlapy na vrata a spustili ohromný štěkot.

Pak se umoudřili a věnovali se obvyklé zábavě. Přemýšlela, jakým směrem se vydat. Jelikož byla v Anglii, rozhodla se pro levou stranu. Byla to bohatá čtvrť s čistými ulicemi, plná zeleně. Připomínala něco jako londýnské Beverly Hills. Nádherné stylové domy na oplocených pozemcích, rozlohou obrovských rozměrů. Nenápadně nakukovala dovnitř. Domy většinou z červených cihel byly obrostlé břečťanem. Bylo to místo, které by se dalo nazvat „Dobrá adresa“. Procházela se ulicemi a uvažovala, jaká atmosféra vládne v těchto domech. V domě jejího zaměstnavatele byla na první pohled velmi napjatá, to se nedalo přehlédnout. Toulala se skoro tři hodiny a vůbec se jí nechtělo vracet do místa, které bude nějakou dobu jejím domovem. Ale neměla jinou možnost. Bude se muset časem poohlédnout po jiné práci. Vlastně do Anglie přijela, aby se vyrovnala se svou citovou prohrou a pokusila se tak zapomenout. Ale to se jí podaří jedině tehdy, když svou mysl zaměstná jinými myšlenkami, proto existuje pouze jedno řešení.

Pokud se člověk nechce utápět v minulosti, musí se utápět v práci. Jenže podle toho co si včera vyslechla, se zde v práci moc nepřetrhne. Posmutněle se vrátila zpět do domu, který zrovna neoplýval rodinnou pohodou. Hospodyně byla ještě v kuchyni a ihned zaregistrovala její příchod. „Dáte si čaj, Anno?“ Automaticky přikývla. Hospodyně už byla téměř na odchodu „Tak já už půjdu. Surri už taky odešla, uklízí zde každé tři dny. Já přijdu zase zítra“, zamířila ke dveřím. Pedanticky se zkontrolovala, popadla kabelku a vzala si deštník do druhé ruky. Zvedla ho a prohodila. „Pro případ, člověk nikdy neví“, usmála se. Vypadala jako slečna Marplová z detektivek věhlasné anglické spisovatelky. Sarah v podstatě měla pravdu. Člověk nikdy neví, ale určitě ne v souvislosti s tím, zda bude v Anglii pršet. To přece každý Angličan moc dobře ví. Odpověď je jasná, s jistotou pršet bude.

Tihle Angličani jsou legrační. Každý den si kladou dvě otázky navíc. Jestli bude pršet a jestli si dají čaj. Zvuk motoru vyrušil Aničku z myšlenek o úvaze zbytečných otázek Angličanů a vrátil ji zpět do reality. Pan Taylor se vracel domů. „Evening“, pozdravil. „Evening“, opětovala pozdrav. Nebyl sám. Vedl si mladou ženu, která by mohla být jeho dcerou. Žádný Second hand, hodnotila ji Anička. „To je moje přítelkyně Lynna“, prohodil. Lynna sebevědomě zamířila rovnou k baru a nijak slovně nereagovala, jenom ji počastovala povýšeneckým pohledem. „Nalej si něco, miláčku“, pobídl ji pan Taylor a poplácal ji po zadku. „Já musím tady s Annou probrat program na další den“. Lynna ani nečekala, až dopoví a už si nalévala pořádnou dávku whisky. První sklenici do sebe kopla na ex, a s tou duhou, stejně plnou skleničkou se posadila do křesla. „Je to Irka“, prohodil pan Taylor, pousmál se. „Ne nadarmo se říká, chceš zabavit Irku, tak jí nalej. Funguje to spolehlivě“, vysvětloval. Jeho přítelkyně byla klasická zrzka se zelenýma očima. Nebyla vyloženou krasavicí, ale hezká byla. Navzdory svému dokonalému zevnějšku však působila vulgárně. „Anno, zítra je sobota, přivezete moje děti. Venku stojí auto s GPS navigací“, vytáhl z kapsy klíčky. „Moje žena bydlí v severní části Londýna“, podával jí přesnou adresu napsanou na papíru a tím skončil. Ještě jí připomenul, že musí vyrazit v předstihu, aby děti přivezla přesně v daný čas, v devět hodin ráno. Odhadoval, že by jí cesta měla trvat asi hodinu. Lynna se začala poněkud nudit a vyšla z pokoje. Pan Taylor najednou zpozorněl. „Anno, tak to je všechno z mé strany“. „Ok“, řekla Anička, opět žádná konverzace. V tomto domě se opravdu toho moc nenamluví, pomyslela si smutně. Jeho společnice se již nažhaveně opírala o dveře vedoucí do ložnice. Naznačovala tím, aby už šel. Jemnými pohyby si hladila svůj krk a provokativně sklouzla k výstřihu, který se měl čím chlubit. Tohle už nebyla žádost o sklenku whisky, ale jakási předehra k postelovým hrátkám. Taylor okamžitě zareagoval. Bleskově Aničce popřál dobrou noc, z baru vzal další láhev whisky. Zřejmě tahle opilá Irka uměla, dělat v ložnici divy. Ta jeho krasavice musela být čestnou členkou klubu Whisky and sex. Kuráže na to měla víc než dost.

Anička je pohledem sledovala, jak vcházeli do ložnice a on se naposledy omluvně na ni podíval, jako by říkal, tohle si opravdu užiju. Tahle žena určitě neoplývala smysly pro umění, které se jí v tomto domě všude nabízelo, nikdy nevystála frontu jako milióny Angličanů v Toweru. V jejím pojetí slovo umění představovalo jediné, schopnost ulovit bohatého chlapa. Ale na druhou stranu se jí muselo přiznat, že občas to uměním bylo. Anička to dále nemusela analyzovat. Dokázala si živě představit, co se v té ložnici bude dít. Vzala to na vědomí. Dlouhou noc, popřála jim v duchu oběma. Poodešla k oknu a ujistila se, že před domem stálo auto, kterým zítra pojede pro děti. Kruci, zastavil ji vnitřní hlas. Vždyť je v Británii a to auto má volant logicky vpravo. Při výběru nekonečných možností se nabízela pouze jedna. Na cestu ze západního do severního Londýna Anička jenom tak nezapomene. V šest hodin ráno už byla připravená. Oblékla se do sportovního, protože tušila, že půjde skutečně o nadlidský výkon. Tiše scházela po schodech, i když po proskotačené noci jejího chlebodárce byla mizivá naděje, že by mohla jednoho z nich potkat. Vyšla do chladného rána a angličtí chrti jí okamžitě vyběhli naproti. „Kamarádi“, oslovila je Anička. „Vzala bych vás sebou, protože určitě znáte cestu, ale nejde to“, promlouvala k nim jako předsedkyně spolku pro ochranu zvířat. Psi zpozorněli, jako by věděli, o čem mluví a přestali skákat. Zastavili se a ona rychle vyklouzla branou ven. Nato se ozval doprovodný dvojhlasný štěkot. „Nebojte, já se vrátím a budu vám všechno vyprávět“, snažila se je uklidnit. No tedy v případě, jestli vůbec někam dojede a bude se mít odkud vracet, pomyslela si. Tento dovětek už nepatřil k proslovu čtyřnohým posluchačům, ale pouze jí samé a jejímu dost nalomenému přesvědčení. Ale co, řekla si. Kde je vůle, tam vede i cesta. Dosud tomu věřila, ale jak se blížila k autu, její důvěra k této životní moudrosti začínala mít vážné trhliny. Dálkovým ovladačem otevřela přistavené auto a zamířila automaticky vlevo.

Špatně, Aničko, napomenula se. Vpravo. Oběhla auto a posadila se na pravé sedadlo za volant. Zhluboka se nadechla a nastartovala. Zapnula GPS a navolila cíl jízdy. Objevily se potřebné údaje, jako vzdálenost padesát čtyři mil, doba jízdy padesát pět minut. Anička pozvedla oči k nebi a hledala nějakou oporu. Sama sebe slyšela, padesát pět minut, to rozhodně nedám, co myslíte vy tam nahoře? Žádná odpověď pochopitelně nepřišla. Ale šlo o ten pocit, třeba někdo tam nahoře zrovna nastoupil službu a bude na ni dohlížet. V ulici nebyla živá duše, pouze ona bojovala s realitou nového dne. Prvních sto metrů jela vlevo, ale na nejbližší křižovatce se opět ocitla vpravo. Jezdila zleva doprava a zpátky. Byl to docela ukázkový slalom, ale ne na lyžích. Každá křižovatka byla pro ni noční můrou. Naštěstí auta vedle se snažila ji nevnímat. Později se objevovaly patrové autobusy, taxíky a cyklisti. Občas se jí někdy stávalo, že si nebyla jistá, ale během této jízdy si nebyla jistá absolutně ničím. Směrovky nezvládala vůbec a opačné míjení aut jí nahánělo hrůzu. S rukama na volantu, smrt v očích a strach ji doprovázely ruku v ruce, jak se blížila do centra města. Doprava v Londýně byla nepřehledná, provoz byl předimenzovaný. Nakonec se rozhodla, že to vzdá. Možnost, že dostane sebe v autě před dům paní Taylorové, byla v nedohlednu. Zamávala na taxi z okénka auta. Řidič se na ni díval nechápavě. „Prosím, potřebuji vaši pomoc, pane“, zahulákala. Zřejmě to znělo hodně naléhavě, že reagoval okamžitě a zastavil na kraji vozovky. Anička zapnula výstražná světla a doslova vyběhla ven z auta. „Potřebuji se dostat na tuhle adresu. Pojedu za vámi a zaplatím vám“, popadla ho za vystrčený loket.

procverit4 5

Řidič taxíku se na ni pobaveně podíval. „Ok, není problém“, prohlásil. Celá šťastná se vrátila zpátky do svého auta a najednou nechápavě hleděla před sebe. Kruci, kde je volant, do prdele. Špatně. Jsi zase vlevo, okřikla se. Vyskočila z auta a lamentovala rukama, pak je sepnula směrem k nebi. „Jsem v pohodě“, zavolala na řidiče. Taxikář se ohromně bavil, jak sledoval tuhle grotesku a vůbec neskrýval překvapení. „Jasně, moc vtipné, jako bych to nevěděla. Jenom se z toho neposer“, zavrčela. Potom se pověsila těsně na zadní část jeho auta, jako by mezi nimi bylo pomyslné lano. Pomalu z ní opadávala nervozita a začala si zvykat na opačnou stranu. Docela už jí to šlo. Asi po třiceti minutách zastavili na správné adrese. Anička vystoupila z vozu a přešla k taxíku. „Děkuji, moc a moc. Zachránil jste mě, co jsem dlužná? Víte, není pro mě běžnou praxí, stavět řidiče taxíku a dělat z nich doprovodná vozidla“, omlouvala se. Taxikář s mega úsměvem, div si neprotrhl pusu, vychutnával si tu její bezradnost. Když vyslovil sumu, zaokrouhlila ji tak, že on začal děkovat jí. „Z které části světa jste?“, zeptal se a nepřestával se usmívat. „Z Prahy, Česká republika“, nebyla si jistá, zda věděl, kde to je. Zatvářil se překvapeně. „Myslel jsem, že z Itálie. Takový temperament mají jenom Italky, znám to moc dobře, to mi věřte. S jednou takovou jsem žil“, pozvedl ruku na pozdrav a rozjel se do dopravní džungle Londýna. Zajímavé, pomyslela si. To, co předvedla, nebyl zdaleka temperament, ale naprostá beznaděj. Nějakou chvíli postávala před zmíněným domem a začala mírně panikařit. Správná ulice, správné číslo domu, ubezpečovala se, ale děti nikde. Paráda, bylo osm hodin a pět minut. Jak má, do prdele v devět být zpátky, začala se opět stresovat. Vyběhla k domu a zazvonila na zvonek se správnou jmenovkou.

Netrpělivě přešlapovala. Po chvíli otevřela cizí žena, zřejmě služebná. Připomínala svým zjevem děvče ze starých filmů, které odešlo z rodné vesnice do města za službou. „Hello, určitě jste přijela pro děti. Jsou připravené, počkejte v autě“, oznámila stroze a zavřela dveře. Ok, jenom, ať to netrvá dlouho, zaúpěla Anička. V devět hodin nás čeká jejich otec, snažila se připomenout zavřeným dveřím. Posadila se do auta a připravovala se na další stres, na cestu zpět. Ani za tři minuty vyšly ze dveří již připravené děti a popoběhly k autu. Vzájemně se pozdravili. Anička se zkusila zeptat chlapce, zda zná dobře cestu zpět. Ovšem nijak se nechytal. Prostřední dívka jménem Maggie se na ni usmála a posadila se rovnou dopředu. „Já ano“, prohlásila velmi hrdě. „Povedu tě“. „Ok, spoléhám na tebe“, s úlevou se usmála na dívenku a nastartovala. Zrovna vycouvala, když zahlédla paní Taylorovou, podivně oblečenou, vycházet spěšně z domu. Měla na sobě cosi nevídaného, něco mezi pyžamem a domácím úborem. Byla neupravená a pohybovala se jako náměsíčná. Maggie si toho všimla a řekla prostě. „Maminka jde na čaj ke kamarádce“. „V pyžamu?“ „Ano, je to o ulici vedle, a je ráno“, vysvětlovala holčička. Tak snadně a pěkně jí to vysvětlila, tak co je na tom divného, že, napomenula se Anička a snažila se už soustředit pouze na cestu zpátky. Maggie ji bezpečně navigovala na každé křižovatce. Ta dívenka byla přímo anděl spásy. Vždy ji včas dala vědět, kdy a kam se má zařadit. Z toho Anička pochopila, že tak žili s matkou delší dobu, protože přesun z místa A do místa B měla v malíčku. Momentálně a zištně děkovala tomuto stavu.

Pokud by rodina žila odděleně krátkou dobu, nezaručila navzdory svému úsilí, že by děti přivezla načas. Dokonce by s nimi jezdila po Londýně až dodnes. Bylo za tři minuty devět hodin, když zaparkovala u brány, na níž viseli bezesporu dva psí kamarádi. Děti vyběhly z auta a psi je vítali hlasitým štěkotem. Anička vešla do domu a nechala pobíhat děti po dvoře s psími kamarády. Hospodyně Sarah vykoukla z kuchyně. „Kde jste, Anno, váš čaj už bude studený“, vítala ji Sarah nadšeně. Jo, ten mi přijde vhod. Sem s ním a k tomu by se hodila i kapka brandy, řekla si pro sebe. „To nevadí, Sarah, mám ráda studený čaj. Trochu jsme se zdrželi, však to znáte, ta doprava“, prohlásila Anička jako zkušený řidič, který šněruje ulicemi Londýna denně a zhroutila se na židli. Kapitola 6. Stres průjezdem Londýnem se pomalu vytrácel. Vypila již několik desítek černého čaje v kuchyni z osmnáctého století. Jednou v sobotu, když přivezla děti, seděla opřená o lokty a přemýšlela nad svým osudem. „Anno“, uslyšela hlas hospodyně Sarah, který zněl naléhavě, nesl se mohutným schodištěm a zastavil se u dveří jejího pokoje. Scházela ze schodů a volala. „Jsem tady, Sarah“. „Chci vás poprosit“, pokračovala hospodyně. „Mohla byste prostřít k snídani v hale? PanTaylor se zrovna probudil a chtěl by posnídat zde“, přišla až k Aničce. Ve vzduchu viselo cosi velmi důvěrného. „Je tady s ním i ONA“, ptala se tiše Sarah. „Je“, odpověděla Anička spiklenecky a převzala podnos se dvěma porcelánovými šálky s konvicí. „Dobře, můžeme prostírat“, pronesla už nahlas Sarah. Ta ona byla samozřejmě přítelkyně pána domu, Lynna. Ta, s níž pan Taylor včera večer dorazil, a která měla zase v noci dorazit jeho. Anička pečlivě podle instrukcí hospodyně prostřela stůl. Vtom se otevřely dveře ložnice a vyšel sám pan Taylor. Pozdravil tak nějak do prostoru. Vesele pozdravil i děti, které zvedly hlavu a dále si o něčem špitaly. V závěsu za ním se objevila ONA, Lynna v hedvábné noční košilce. Zívala s ústy dokořán a posadila se ke stolu.

Anička již dříve tuto irskou dívku zařadila do menší inteligentní vrstvy, což byl omyl, protože to byl moc slabý odvar. Tato Irka se chovala jako barbar. Vzala do ruky čajovou konvici a s velkým trumfem si nalévala čaj. Druhou rukou se natáhla po toustu, nešikovně si jej natírala džemem, který jí stékal mezi prsty. „Jacku, sleduj“, zvolala. Špičkou jazyka objížděla hrany toustu a slastně olizovala svoje upatlané prsty. Jack byl z ní hotový. Anička sledovala tuto kombinaci exhibicionismu a narcismu. Tak tohle se mu líbí, pomyslela si znechuceně a raději se vzdálila do kuchyně. Nechá je, ať si společně v soukromí olizují tousty nebo i něco jiného. „Sarah, můžu se na něco zeptat?“ Na tváři hospodyně se objevil náznak zvědavosti. „Jenom se ptejte, Anno“, důvěrně se rozhlédla, aby se přesvědčila, že nikdo není poblíž. Potom se tiše rozpovídala. „To je smutný příběh. Tahle ženská, co je s ním v hale, to má všechno na svědomí, že jsou Taylorovi rozděleni. Paní to nesla velmi těžce a potají začala pít. Ta ženská sice pobláznila pana Taylora, a myslela si, že snadno získá i jeho děti, ale nestalo se, naštěstí.

Děti nebyly hloupé a neměly ji rády, protože je okradla o úplnou rodinu, o jejich otce, kterého měly rády. Paní Taylorová bývala pěkná, veselá a velmi příjemná žena. Milovala svého manžela, starala se o něho a své děti s nebývalou pečlivostí. Bohužel dnes je ve velmi špatném psychickém stavu. Přestala se zajímat o život, přestala o sebe dbát, úplně zapomněla se usmívat“, povzdechla si Sarah smutně. Anička tiše seděla a doslova hltala ten smutný příběh. „Jaká to byla skvělá žena“, vzpomínala Sarah. „A dnes? Vždyť jste to sama viděla“, pokračovala. „John a Maggie to chápou moc dobře, jsou ve věku, kdy se již dovedou orientovat. Svou matku mají moc rádi a na svého otce se zlobí. Jenom malá Grace v tom má velký zmatek. Jo, drahá, když se rodina rozpadne, nevěstí to nic dobrého, navíc to ohrožuje dobré mravy“. Tak to tedy bylo. Záhada obyvatel toho domu byla vyřešena. Anička si pomalu začala zvykat na život v Anglii. Vlastně mnoho Čechů sem zavítalo z různých důvodů. U většiny to byly neúspěchy a neochota se zapojit do budování kapitalistického českého státu a hlavně touha naučit se světovému jazyku číslo dvě, hned po čínštině. Taky začínala prožívat kulturní šok. Odborně by se tím dalo nazvat stav, kdy nějakou dobu nadšeně člověk pobývá v zahraničí, ale pak mu začnou lézt na nervy tamní zvyklosti a jevy, které by jako turistovi při několikadennímu pobytu připadaly zajímavé. A k tomu se připočte cizí jazyk, ve kterém nebyla příliš ještě dobrá, a často nepochopitelné chování místních lidí. Najednou se jí začal zmocňovat stesk po domově. Padla na ni deprese, to byl ten kulturní šok. Nikdy by ji nenapadlo, že bude doslova prahnout po českém klasickém jídle, ale v Anglii ano. Toužila po blahodárné bramborové polévce, guláši, vepřovém s knedlíkem a zelím. Britové vášnivě milovali Fish and chips, hranolky s rybou, ale byla již toho přejedená. Velká část Britů obědvá sendviče a teplé jídlo má až k večeři, často v pozdní večerní době. Dokonce věhlasné sendviče mají svou legendu. Vznikly po jistém lordu Sandvichovi, který byl vášnivým karbaníkem a odmítal přerušit svou hru kvůli teplému jídlu. Poručil tehdy služebnictvu, aby mu přinesli kus masa mezi dvěma chleby. Ostatní hráči se toho chytli a jedli to stejné. Tak přišly sendviče na svět a v Anglii jsou velmi oblíbené.

Anička měla spoustu volného času, i když vlastně byla zaměstnaná. Podrobně poznávala Londýn a jeho okolí. Hodně cestovala a získala i několik kamarádů, se kterými se scházela pravidelně. Jednoho dne brouzdala po městě a vzpomněla si na to, že v Česku se hodně mluvilo o tom, jaké jsou v Anglii skvělé sekáče. Jak se v nich výborně nakupuje. Velmi levně a hlavně samé pěkné hadříky různých značek. Prostě to nejsou takové zatuchlé hadry, z nichž je nositelný jeden kus ze sta, a to až poté, co projdou několikrát pračkou, aby nesmrděly zatuchlinou, pokud to ovšem vydržely. Proto se většina žen chystala do Anglie, těšila se, jak si tam zasekáčuje, a jak nakoupí hromadu svršků za přijatelné ceny. Rovněž i Anička na tom nebyla jinak. Vyrazila na londýnskou nákupní třídu, hned se rozhlížela po vývěsních cedulích s nápisem Second Hand. Překvapilo ji, tedy spíše zklamalo, že nic takového neviděla, protože pověst hovořila, že Londýn je těmito obchody doslova prošpikovaný. Leč usoudila, že možná v onom daném místě, kde zrovna byla, zrovinka žádný takový nebyl. Tato nemilá skutečnost se ale opakovala na více místech. Začalo to být podezřelé a její zklamání se podobalo podvedení.

Jen náhodou ze zvědavosti a přemíry času vešla do jednoho obchodu s nápisem Scope – charity shop, a co tam nebylo, sekáč. Potom byly i další charitativní obchody a opět uvnitř sekáč. Tak objevila s radostí, že pověst skutečně nelhala. V Londýně je jich skutečně hodně. Ale na rozdíl jako Čechách, se tady nikdo nesnažil na starých hadrech ziskuchtivě vydělávat. Právě naopak, utržené peníze vydělávaly na charitu. Spousta organizací má zde vlastní charitativní obchody a výtěžky jdou do kapsy přímo do té společnosti. Prodavačky jsou často důchodkyně, kterým nevadí dostávat minimální mzdu, nebo to jsou dobrovolnice zadarmo, čímž charita obdrží více peněz. A tyto dobrovolnice mají z toho dobrý pocit, že jsou užitečné. V těchto obchodech bylo naprosto všechno, počínaje oblečením, knihy, hračky a další věci. Tento systém funguje na principu, že někteří lidé se chtějí těchto věcí zbavit, ale zase je jim líto je vyhodit. Proto je odnesou do charitativního obchodu. Tam jim za ně pěkně poděkují, odnesou dozadu, oblečení vyperou, připevní cenovku a putují zpátky na pulty krámu. Je to celkem rozumný koloběh věcí ve spotřební společnosti.
Anička si v místních charitativních sekáčích pořídila úžasné věci za extravagantní nízké ceny.

Dagmar Valová

Pokračování za týden…

Kapitola 1. a 2. ZDE

Kapitola 3. a 4. ZDE

 

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna přibývá Co to znamená?
a nachází se ve VAHÁCH. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Jméno Markéta je původem z dálného orientu, jakkoli to tak vůbec nezní. Jeho základem je ale skutečně staroindické slovo „mandžárí”, což v překladu znamená „perla”. Tento termín přejali pak Řekové, kde znělo „margarites” a odsud latina, kde ho známe jako „margarita”. To je co, Markétky? Vy naše „perly“. Vaše jméno je nejen krásné, ale starobylé a zcestovalé. A je vás v ČR celých 58008.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Máte nějaký důvod pokládat pátek 13. za nešťastný? Stalo se vám tento den něco zlého?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 309
  • 505
  • 14 942
  • 335 588
  • 2 488 719
  • 3 798
  • 28
  • 1 860
0 Shares
Share
Tweet