Včera mi volala máma… něco jsme povídaly. “A jak se těšíš na neděli”, povídá. Vždyť víš, odpovím. A ona, já vím. My už si o tom vlastně ani povídat nemusíme a přesto to pokaždé děláme. A přestože je to pokaždé stejné, je to pokaždé jiné. Nevím, čím to je, že jsem si na ty emoce, které s ní sdílím, a které jsou pořád intenzívní, za ty roky ještě nezvykla. Pořád čekám, kdy to přijde…
… kdy nastane ta chvíle, kdy se mnou 21. srpen 1968, moje narození a mámy zážitky, ten její obrovský strach, ten šok, ten pocit zrady a k tomu šílenství z toho, že přijde o svý miminko ledva ho porodila, už tolik nezamávají. Ale ještě se to nestalo.
A možná se to ani nestane.
Ten den je pro ni stejně silný, jako pro mě a jí to taky ještě nepřešlo.
Pořád se rozbrečim pokaždé, když vidím, že když o tom mluví,
– o tom, jak spěchala pár minut po porodu do krytu a z okna viděla, jak z protějšího dětského oddělení, které hořelo, vynášejí lékaři děti na zahradu, o tom, jak do jejich pokoje vtrhnul ruský voják se samopalem, když zrovna kojily a ony po něm házely věci, aniž by jim došlo, že je může zastřelit, o tom, jak s tatínkem pak utíkali od Apolináře (tehdy zemská porodnice) až na Smetanovo nábřeží, šílení strachy, protože Rusáci stříleli po kočárku s jejich miminkem jen proto, že byl modro bílý s červenými peřinkami, o střelbě do sanitky, ze které měl lékař vystrčenou ruku s bílým šátkem
– že má pokaždé stejné zděšení v očích, jakoby to bylo včera.
Ona se musela šíleně bát.
A já se jí klaním, obdivuji ji, zbožňuji a děkuji jí, že tu jsem. Každý rok 21.8. v 5:30 ráno to dělám, když slavím svoje neumřeniny. Vždyť stačilo tak málo a …
Dědeček mi v tento den pokaždé ochotně připomněl historku, kterak se 24.8. vracel domů, na Smetanovo nábřeží 6 a v domě pod schody seděl Rusák a kadil.
Děda se strašně rozzuřil, chytil ho za flígr, (děda byl velký a krásný chlap) a s tou nahou zadnicí ho vykopnul ven.
Až doma si uvědomil, že měl samopal.
Měla jsem tu historku ráda.
Dlouhé roky jsem se potom opájela představou, jak jednou celý Český národ chytí Rusáky a vykopne je z naší země, jako děda toho molodce s nahým zadkem z baráku.
A pak se to stalo.
Fakt se to stalo a my je vykopli!
A už je sem nikdy, n i k d y nesmíme pustit zpět!!
Jsem víc, než citlivá na současné dění Ukrajině a její napadení Ruskem … jsem pokorně vděčná těm statečným lidem, kteří tam s Rusy bojují, jsem mezi prvními, připravenými pomoci jejich ženám a matkám jejich dětí tady u nás…a ani, pro Krista nemohu jinak!
Já musím!
Vidím v těch ženách v náručí s miminky svojí mámu.
A dneska víc, než kdy jindy taky vím, že Rusák se nikdy nezmění.
Že se nezastaví, není-li zastaven.
Že Rusko bylo a očividně i je synonymem strachu, nesvobody a bolesti.
Že neví, co je čest, pravda a nebo soucit.
Že pase jen po tom, co by ukradlo, zabralo, anektovalo … a když to nemůže mít, tak to prostě zničí.
Každý půltý Rusák po pěti minutách hovoru přijde s tím, že je potomek Carské rodiny…
Ne…není!
Ve skutečnosti je Rusák jen ukázkovým potomkem těch tupých primitivů, kteří carskou rodinu zavraždili.
A teď vám fakt kašlu na Dostojevskýho nebo Stravinskýho … ti už totiž taky umřeli!
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
Vsechno nejlepsi k narozeninam, Miso, a Johankam k svatku.
Děkuji moc, Elli :*