Motáky

Každé léto brouzdám mezi regály knihkupectví a vybírám favority na válení se k rybníku. Zatímco se těším na knižní novinky a brousím tužku na sudoku, pomalu ale jistě vytlačily z žebříčku beletrie dílka jiná. Očekávaná, rozsahem skromná, obsahem nezapomenutelná: motáky od dětí z tábora.

Dcera už je o něco větší a tak jsem jí zásobila dostatečným množstvím obálek s přáním, že by mohla oblažit i zbytek příbuzenstva nějakou řádkou textu.

Stalo se.

Ještě přesně netuším, jak to má v hlavě srovnané, jen doufám, že má. Babičce s dědou donesl pošťák zajímavý kousek:

„Ahoj babi, jsem na táboře. Markéta.

Ahoj dědo, jsem na táboře, mám se tu dobře. Markéta.“

Zřejmě, aby si ho mohli přetrhnout a každý si svou půlku syslit na dlouhé deštivé letní večery.

Že jsem sponzor pošty mi došlo, už nad dopisem od syna ze školy v přírodě: „Ahoj mami, mám se dobře. Jirka.“ Zbytek papíru formátu A4 přišel tak bílý, jak v papírně vyjel z mašiny.

I proto jsem se dětem snažila vysvětlit, v jakém rozpoložení se nachází rodič, kterému odjelo dítě na tábor. Po chvilkové euforii s úsměvem na tváři tak širokým a vytrvalým, že vás chytne křeč do tváří, nastává okamžik pochyb a stýskání.

Ano, stýskání. Nevěřila bych, že to někdy přiznám.

Dcera mé kolegyně napínala mateřské city takřka dva týdny, kdy neposlala ani řádku. Nakonec se matka neudržela, nažhavila drát a na tábor zavolala, jestli náhodou dcera ještě v táboře vůbec je a v jaké stavu.

Vedoucí samozřejmě potvrdila, že dítě je ještě mezi živými a klidně ji předá k telefonu. „Prosím tě nezdržuj, vždyť se uvidíme doma a tam ti to všechno řeknu.“ 

Mateřskou péči si nechala na doma a pro jistotu už nevolala.

Nejlepší tábor je, když si dítě pro zábavu nevzpomene na stýskání. A když už je někdo donutí vzpomenout si na něco tak nudného, jako jsou rodiče, nerozmazávají zbytečně omáčku okolo a vysublimují na papír jen podstatné.

Druhá má kolegyně v dlouho očekávaném dopise dostala jednovětou rešerši pobytu: „Ahoj mami, strašně jsem blil a je tu moc hezky. Jirka“

Jelikož jsem byla s dcerou den před odjezdem na tábor u ortodontistky na přepucování drátů v puse, pojala dopis z lékařského hlediska: „Ahoj mami, hráli jsme míčovou hru a dostala jsem do rovnátek. Žádný zámeček mi neupadl. Zatím. Markéta“

Dostala jsem nejdelší dopis z celého příbuzenstva, heč. Jako lékařský jsem vyhodnotila i její rukopis. Alespoň babičky říkávaly: „škrábeš jak doktor.“

Ať tak či tak, dneska se mi prvorozená vrací.

Bude to dojemné, jako když naposledy zabalila tenisky od bahna do svetru, aby nezašpinila batoh. Všechno mi bude vyprávět na jeden nádech mezi deratizací a horkou vanou. Zbytek dopoví, až budu v tašce lovit to, co odjíždělo jako celkem pěkné tričko.

Přes jejich strohost a nulovou informační hodnotu si všechny motáky schovávám.

Ten úplně první byl nejsladší:  „Ahoj mami, stýská se mi po tobě. Po klucích ne. M“

J. K. Rowlingová z mých dětí asi nebude.

I přesto jsou dopisy dětí z tábora tím nejočekávanějším literárním počinem tohoto léta.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]