I takové jsou “matky”…

Pracovala jsem nějaký čas v sociálním ústavu s dětmi, které rodiče opustili, anebo jim děti byly odebrány z různých důvodů, kde případy týrání dětí nebyly ojedinělé. Z pohledu týraných dětí není žádný rozdíl, ať se jedná o jakoukoliv komunitu, neboť tito “rodiče” (jestli se vůbec rodiči dají nazvat) jsou ke svým dětem stejně krutí a bezcitní. 

Jedním z těchto dětí byl bezmála pětiletý chlapec, pobledlý, s hnědými vlasy, říkejme mu třeba Libor. Z důvodu krutého týrání byl matce odebrán (po těle měl již zahojené jizvy, ale viditelné), po krátkém pobytu v diagnostickém ústavu pak zařazen do ústavní péče a do malé skupiny dětí předškolního věku.

Mluvit neuměl, jen kousal

Liborek nemluvil, vydával jen skřeky a kousal všechno, co bylo na dosah. Hlavním objektem kousání bylo oblečení, které měl na sobě. Cestou z diagnostického ústavu měl rukávy a výstřih mikiny samý trhanec. Ráno oblékl trochu nedovedně a s pomocí tety pěknou mikinu a během dne rozkousal a potrhal oba rukávy a lem u krku, který měl oslintaný a na cáry roztrhaný.  

S hračkami si neuměl hrát, jen je ničil ohryzáváním. Ke všemu se stavěl negativisticky, válel se po zemi a nespolupracoval, nekomunikoval. Vlastně vůbec nemluvil, vydával jen skřeky. Neuměl jediné slovo, vyjma slovíčka “peš”, to byl pes, pejsek (mohli jsme se jen domnívat, kde a jak asi nebohé dítě žilo). Měl radost, když jej viděl na obrázku nebo na vycházce a napodoboval štěkání.

Mezi dětmi byl spokojený, ony však ne…

Děti měl rád jen tím způsobem, jak to dovedl. Lásku žádnou nepoznal, jen křivdu a ubližování, proto se sám ani jinak chovat nemohl. Vyhovovala mu přítomnost dětí, vše po nich napodoboval, byl mezi nimi rád, ale nedokázal s nimi bez konfliktu žít.. Bral jim hračky, svoje odhazoval, vždy chtěl to, co měli jiní. Děti se své hračky nechtěly jen tak dobrovolně vzdát a bojovaly o ně. Byl to vždy moment, než jsem stačila zasáhnout a dítě v pozici obranáře mělo okamžitě silný otisk zubů na ruce.

Jedl co nejvíc, bál se, že pak nic nebude

Libor neměl stravovací návyky, ale všechno, co dostal k jídlu, mu chutnalo. Jak všichni známe z rodin, tak i tady, se některé děti s jídlem nimrají, ale on jedl s velkou chutí a na talíři nic nenechal. Ovšem sám jíst neuměl. Moc se o to snažil, jídlo bylo pro něj zážitkem, ale než se strefil lžící do pusy, držel jí tak nedovedně, že veškerý obsah vyklopil zpět do talíře. A tak, co mohlo být lepšího, než se nechat krmit?

Sladké pohlazení

Nevydržel u žádné činnosti, při prohlížení knížky jsem si ho posadila na kolena, ale svezl se dolů a válel se po zemi. Slovo táta a máma neznal. Ukazovala jsem mu obrázky, na slova máma, táta vůbec nereagoval, místo táta říkal teta. Tomuhle  slovu rozuměl, tak nám říkaly všechny děti. Teta byla vlastně jedno z jeho prvních slov, které se u nás naučil. Tety měl rád, obzvlášť jejich pohlazení. Za pohlazení byl schopen udělat cokoliv, přestat se válet po zemi, vzdát se předmětu nebo hračky, které si i surově u dětí vynutil, za příslib pohlazení se dovedl lépe přizpůsobit a na napomenutí poslechl.

Měnil se rychle k lepšímu, snad všechno ho bavilo

Libor dělal viditelné pokroky, s kousáním přestal během jednoho týdne v tom smyslu, že už neničil oblečení, ale ve skupince dětí byl stále konfliktní a drobné dětské neshody kousáním řešil, ale bylo to již výjimečné. Během jednoho měsíce znal jména všech dětí a dovedl je používat. Dokázal pojmenovat některé hračky, bavily ho auta, koníčci, a samozřejmě plyšoví pejsci.

Všechny činnosti pro něj byly nové a moc ho bavily, do všech se zapojoval. Zvykl si, že se musí přizpůsobovat a pociťoval s ostatními dětmi jakousi sounáležitost. Naučil se držet tužku a zpočátku nějaký úkol, jako třeba vybarvit hrušku nebo jablíčko nebral moc vážně, jen papír počmáral. Docela brzy pochopil, že se od něj čeká víc a předkreslenou plochu dokázal vybarvit.

Postupně se uměl lépe soustředit, v klidu seděl a poslouchal vyprávěné pohádky, které měl moc rád. Rád naslouchal a učil se zpěv za doprovodu hudebního nástroje-klavíru, zpíval si písničky i během dne, aniž by ho k tomu někdo podněcoval. Texty písniček nezvládal, artikulace a zapamatování textu mu dělaly ještě potíže.

Na všechno zlé zapomene

Z “vlčího dítěte” se během několika měsíců stal přítulný (pohlazení se jen tak nevzdal a při každém mém denním příchodu si pro něj přiběhl) a vnímavý chlapec. Vzhledem ke svému útlému věku na mámu, která mu ubližovala, zcela určitě zapomene.

Až docela zapomene to všechno špatné, které prožil, je docela možné, že slovo máma a táta si zidealizuje, jako všechny tyhle malé děti, které již neví, čím dříve prošly a slovo máma nebo táta vyslovují s velkou pokorou.

Jiřina

[sexy_author_bio]