Bílé dilema

Každé ráno a každé odpoledne se opakuje stejný scénář. Někdo z rodiny stojí u lednice a zírá do ní jak turista do propasti, aby po nekonečně mrazivé půlhodině prohlásil: „ Tady nic není.“ jsem v jádru dobrý člověk, a tak smířlivě hledám řešení: „ A na co bys měl chuť?“ Beru to jako řečnickou otázku. Protože vím, že v lednici je šunka, dva druhy sýra, paštika, tavený sýr, máslo, …

…džem, jogurty, pomazánka a minimálně jedny rybičky v oleji. Čekám trpělivě na odpověď připravena triumfovat pestrou nabídkou z obsahu ledového srdce naší domácnosti.

Odpovědí mi je: „Něco dobrýho by nebylo?“

Víte, zkoušela jsem už několikrát argumentovat tím, že všechno v té lednici je dobré a dokonce jsem demonstrativně nacpala do pusy několik kousků od každého, aby věděli, že je to poživatelné a dokonce vynikající. Ale ani mé slastné hekání je nikdy nepřesvědčilo, že je cokoliv z toho lepší než jejich kyselý výraz ve stylu, že ani ve svém pokročilém věku nejsem schopna něčeho tak triviálního, jako je koupit „prostě něco dobrýho“.

Nebudu je přesvědčovat o své způsobilosti.

Zvedám telefon:

„Hele jsem zrovna ve městě a ještě půjdu nakoupit. Co chcete koupit ke snídani?” 

„Jablka…“ odvětí dcera po dlouhém přemítání.

“No, ty ti asi nebudou stačit ke snídani, a pokud  ano, tak ke svačině už vůbec ne.“

„Hm, to asi ne,“ dává mi zapravdu: „ tak kup něco dobrýho.“ 

Kdyby mi někdo dal pětikačku pokaždé, když jsem tohle slyšela, tak mám teď vilu v Bubenči a bavoráka v garáži.

Takže nakoupím od všeho něco, přihodím ještě müsli, ovesnou kaši, jablka….abych druhý den opět slyšela z útrob lednice hlas nějakého chytrého čumila: „Tady nic není.“

Pokud si myslíte, že tohle se odehrává jen u snídaně, tak jste na omylu.

Naštěstí děti obědvají ve škole, kde jsou kuchařky hluché vůči názorům dětí již od dob Marie Terezie. Vše podstatné si tak nechávají k večeři.

A že mi občas dojdou nápady.

Tedy mě docházejí nápady celkem permanentně. Bez ohledu na to, jestli jsem recept vyšťourala z historické kuchařky nebo mi ho nakukal Zdeněk Pohlreich, vždycky se najde u stolu někdo, kdo prohlásí obligátní: „Zase maso?“ nebo: „zase zelenina?“. A ještě lepší: „Proč jíme furt palačinky?“  anebo „Už zase kuře? Furt jíme kuře!“ bez ohledu na fakt, že nemůžeme jíst furt kuře, protože jíme furt palačinky.

„Co byste chtěli k večeři?“ ptám se rozverně vědoma si toho, jaká bude odpověď. „Něco dobrýho uvař.“

„Ne, mám nápad,“ políbila mne múza na čelíčko: „ Dneska uvařím něco hnusnýho, aby se to trochu prostřídalo. Přeci jen pestrost by ve stravě měla být.“

„Ale to bylo včera,“ zaprotestoval syn. Hmmm, bude segedín.

Jejich odboj je vytrvalý, že by se mnohé gerilové skupiny mohly od nich učit. Ani segedín, rajská nebo slepice na paprice je nepřinutí k tomu, aby „něco dobrýho“ definovaly. Tedy vyjma synka, v kterém se nám rodí patrně gurmán, protože zásadně touží po krevetovém rizotu a mušlích s lanýži.

A pak se to stalo.

Jednoho dne…už jsem to ani nečekala…. Čenichali v kuchyni, tak jako vždycky.

„Co děláš? Bude buchta?“

„Jo, neboj, bude dobrá.“

„Víš co,“zasnil se mlsně Tomášek: “Upeč margotkovou.“ A bylo to.

Ta chvíle, kdy jejich chutě získaly jméno. Když děti zasedly ke stolu a prostě snědly jídlo…

Je mi jasné, že zítra budou zase hledat prostě něco dobrého.

Když najdou, je to fajn.

[sexy_author_bio]