Návštěvy: 9
Zdravím vás všechny a přeji dobré ráno, poledne, večer…
…no, co každý nečte ranní kávu ráno.
Já ji taky nepíšu v sedm, když vychází, ale hodně dlouho po půlnoci. 
Když byly holky malé, docela malé, žila jsem s nimi povětšinu času vlastně hodně sama.
Málo jim dal do života jejich táta, a tak jsem se ho snažila všelijak suplovat. Snad si mi to dařilo, protože si nenaříkaly.
Měly rády pohádky a měly jsme hodně videokazet s Tomem a Jerym, taky s krtečkem, Rákosníčkem….
Ale co jsem se snažila udržet, bylo čtení pohádek, a taky zpívání.
Jo, hrála jsem svým dětem každý večer na kytaru a zpívala písničky. Hodně bylo těch, které mě zpívala moje mamka, když jsem byla malá.
Pamatuji si, jak strašně ráda jsem jí poslouchala, jak ráda jsem poslouchala dědečka, když zpíval a vlastně i babičku, ale ta měla repertoár, jako správná Ryba, většinou hodně pohřební.
Ale i to mělo své kouzlo.
Jak jinak by mě dnes něco říkalo: „Hřbitove, hřbitove zahrádko zelená“ 
Holčičkám jsem zpívala písničky od dědy, které byly o kovbojích, mamičin song „Pár havraních copánků“ a hodně jsem přidala pak z vlastního repertoáru.
Milovaly to.
Zajímavé je, že nejvíc je bavily právě smutné tklivé písně o opuštěných dětech, Máně, kterou zastřelili, protože zradila partu, muži který se nechal popravit, než by prozradil, že spal s ženou svého kamaráda a podobně.
U těch brečely a rády.
A proč vám to dneska ráno povídám?
Protože mám velikou radost, že když jsem v pondělí večer jen tak zpívala Johance, která už dávno není malá, je to malá slečna, teenager jak má být, a jejím zdánlivě jediným zájmem je barva rtěnky, naslouchala a u „Máni“ brečela stejně, jako před lety,
Jenomže tentokrát se mě nakonec zeptala, jestli je to složité na kytaru hrát.
„Tak jo já, Johanko, není. Neumím tak dobře, aby ses to nenaučila, kdybys chtěla“.
„Chtěla bych. Napsala bys mi ty akordy a nějakou písničku, abych se třeba na ní něco naučila?“
„Moc ráda“
Napsala jsem jí „Na kolejích stála“, protože tu písničku umí.
Zná ji.
Nemyslela jsem, že vydrží a nezlobila bych se, kdyby ne.
Vím, co má člověk v patnácti za velikánské starosti.
Ale ona mě překvapila.
Nevzdala to.
Nevzdala, ani když chodila a stěžovala si, že není schopna přehazovat tak rychle ty prsty, že jí to strašně bolí, že nedokáže hrát a do toho zpívat.
„To je normální, Johanko, to se poddá, je to jenom věc cviku.“
„Tak jo, já budu cvičit“
Objevila jsem novou vlastnost svého nejmladšího dítěte.
Houževnatost.
Když ne ve škole, kde to vypadá, že chodí, jen kvůli přítomným hochům, tak určitě v hudební disciplíně.
Má mozoly na prstech, které jí ve vaně pálí, a přes to každý den dře.
Chtěla jsem ji natočit, ale vyhrožovala mi fyzickou likvidací, a tak jsem se alespoň připlížila tajně za dveře a nahrála ji bez obrazu.
To je práce za tři dny.
Akordy přehazuje, rytmus jí drží, a dokonce si už i brouká.
Je to blbě slyšet 
Byla bych moc ráda, kdyby se jednou, až bude velká a já stará, až se kolem ní budou jednou batolit a vyrůstat nějaké zmenšeniny téhle hezké Johanky, také večer posadila k postýlkám a zazpívala.
A mám dobrou šanci, že se to možná stane.
Někdy je člověk z dětí na prášky, někdy je to hrozně náročné a jeden neví, jestli právě nedělá osudovou chybu, a co je vlastně správně.
Někdy brečíme, protože máme dojem, že jsme špatní rodiče.
A pak přijde chvíle, kdy tohle všechno vystřídá pocit hrdosti, vnitřní něhy a neskutečné lásky, jaké je schopen jen ten, kdo se dívá, na jakýsi odraz sebe sama, kterému dal život.
Pocit, že zrovna jeho děti jsou samozřejmě, ty nejlepší na světě!
Přijde vědomí, že přeci jen vícekrát jako rodič uspěl, než selhal.
Přeji vám krásný víkend!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
