Dagmar Valová: Proč věřit. Erotický román. 11. a 12. kapitola

autor: | Dub 2, 2023 | Ranní kávy | 0 komentářů

Views: 66

Kapitola 11.
Jednoho dne se chystala Anička domů, když ji Gallagher zastavil v půli cesty. „Kampak, slečno? Ještě máte práci, dnes to bude váš první přesčas“, upozornil ji. Bylo pravdou, že o něčem takovém se zmiňoval při pohovoru a ona souhlasila. Ale zrovna teď a nečekaně?

Copak mu bude muset líbat zadek za to, že ji milostivě zaměstnal? „Víte, pane Gallaghere, nezdá se mi, že by tu bylo tolik práce“, zoufale vykoktala. Navíc byla domluvená s Thomasem, bude mu muset nakonec zavolat a schůzku zrušit. „Co vlastně bych měla dělat?“ Gallagher se zatvářil důležitě. Naklonil se a dýchal jí přímo do obličeje týden starý česnek. Anička se otřásla odporem. „Ve vedlejší místnosti jsou staré knihy, které je potřeba vyřadit z katalogu“. Ježíši, on to snad myslel vážně. Vůbec se nedivila, že to místo bylo volné. Gallagher byl slizký žabák a navíc ještě otrokář, který by z ní nejraději sedřel kůži zaživa. „Žádné flákání nestrpím“, neustále opakoval jako nějakou mantru. „Víte, co se píše v knize přísloví? Podívej se na mravence, lenochu, jak ten se činí“. Když se vzdálila na toaletu, nezapomněl jí říct, že tam chodí nějak často. Málem postával za dveřmi se stopkami v ruce. Anička strčila ruku do špinavé, zaprášené krabice poškozených a roztrhaných knih, když vylezli tři pavouci a rozeběhli se po stole. Zaječela a poskočila s hrůzou v očích.

Nesnášela pavouky. „Neječte“, zařval na ni, a v té chvíli se mu podivně zalesklo v očích. Vzápětí se na ni přitlačil svým zavalitým tělem. „No tak“, zamumlal a předstíral, že ji hladil po zádech. Ve skutečnosti ji vlastně osahával. Na to, jak byl zavalitý, uměl těma prackami pěkně šmejdit. Hamtal jimi po jejím zadku a lepil se na ni jak štěnice. „Nechte mě, nesahejte na mě“, vřískala. „Ale jdi, sama to chceš, přímo sis o to řekla“ a dech se mu zrychloval vzrušením. „Jinak bys přece už dávno odešla“, funěl jí do tváře. „Pokud vím, tu práci potřebuješ, tak bys na mě měla být hodná“, začal se po ní sápat. „Běžte pryč“, křičela Anička, snažila se jej ze sebe setřást.

„Ale, ale, půjdu pryč, až já budu chtít, děvenko“, zavrčel a znovu se na ni vrhal s neuvěřitelnou silou. Na krku cítila ten jeho smrdutý dech a marně se ho snažila odstrčit. Najednou se zjevila obrovská ruka, popadla ho za límec a mrskla s ním do rohu. Anička oněměle zírala, jak se ta ohromná pěst vymrštila a dopadla na Gallagherův obličej, až se svezl pod police jako hadrový panák. „Pojď, Anno“, řekl Thomas. „Odvezu tě domů, tady už nemáš co dělat. A tohle odporné zvíře zítra poletí, o to se postarám“. „Zlomil jste mi nos“, mumlal plačtivě Gallagher, když se snažil vyhrabat ze země. „To je málo. Měl jsem ti zpřerážet všechny kosti, ty hnusný podvodníku. Buď rád, že nezavolám na tebe policii“. Thomas vytáhl Aničku ven, což bylo pro ni vysvobození, ale opět byla bez práce. Druhý den se Anička probudila do ztichlého bytu. Vypadalo to tam jako po náporu hurikánu. Její spolubydlící byly něco jako tornádo. Na zemi se válely různé časopisy, knihy, prázdné papírové tašky a všude poházené svršky. Seděla na pohovce ve společném pokoji mezi rozházenými blůzkami a botami. Bude muset tady uklidit, přemlouvala se, vlastně zřejmě naposled. Brzy se bude muset sama balit. Nemůže si dovolit takový přepych bydlet v Londýně. Pojede domů do Prahy, protože po tom nedávném maratónu jen tak práci nesežene, tím si byla tentokrát jistá. Vtom se ozval telefon. „Ano?“, přijala hovor, aniž by se podívala, kdo jí volá. „Anno, jsi to ty?“ „Ano“, ve spojení to zapraskalo a po chvíli se hlas znovu ozval, to už jej poznávala. Byl to Thomas Drummond. „Jsi v pořádku?“, zeptal se a v jeho hlase zazněla starost. „Jistě, Thomasi, jsem“ a snažila se mu projevit vděčnost, protože nebýt jeho, kdo ví, jak by to s ní dopadlo. Musela se otřást při vzpomínce na toho slizkého, odporného Gallaghera, jak se po ní sápal. „To jsem rád, hlavně už na to nemysli. Anno, domluvil jsem ti práci“, spustil vesele. Aničce chvíli trvalo, než zpracovala tuhle informaci. „Haló, jsi tam?“, znejistěl Thomas, když mlčela. „Ano, jsem, jenom jsi mě zaskočil. Zrovna jsem pomýšlela na to, že se budu muset balit a vrátit domů“. „Tak na to zapomeň. Mám pro tebe doporučení do osobního oddělení jedné soukromé investiční banky. Zhruba za hodinu se zastavím u tebe a všechno ti vysvětlím. Promiň, ale teď musím končit. Nezapomeň, za hodinu ….“ Anička odložila již ztichlý telefon na stolek a po tváři se jí koulely velké slzy, ale byly to slzy štěstí ……

Kapitola 12.

Banka Hamilton Kane. Anička moc dobře věděla, kde to je, ale nebylo jí to nic platné. Adresu měla vypálenou do svého zavařeného mozku, protože jí trvalo téměř čtyřicet minut, než tu zatracenou ulici našla. Zkoušela se v ranní špičce zeptat všech těch kolemjdoucích kravaťáků z City na cestu. Bylo to marné. Jako by se ptala běsnící pyraně, aby se zastavila na kus řeči. Chlapi ve svých oblecích na ni neuvěřitelně zírali, na co se to vlastně ptala.

„Jdete pozdě“, chladně jí oznámila recepční, když konečně rozrazila dveře do mramorové haly. Tohle už tolikrát slyšela, zřejmě tahle zakletá věta ji bude doprovázet na věky. Lapala po dechu a v tmavém skle za recepcí zahlédla svou uřícenou tvář. Nebyl to zrovna pěkný pohled. „Omlouvám se, ale ta doprava a k tomu jsem ještě zabloudila“., sypala ze sebe jednu omluvu za druhou. „Máme tady pevnou pracovní dobu, slečno“, neodpustila si recepční. „Budete se hlásit u Jenny, hlavní asistentky pana Rotha. Má kancelář ve čtvrtém patře, hned naproti výtahu“, suše konstatovala. „Děkuji“, zamumlala Anička a odhodlaně zamířila k výtahu. Důstojnost, Anno, důstojnost a sílu“, opakovala si cestou. Když se dveře výtahu otevřely, vyklopýtala ven a přímo před ní se zjevila přísná matróna v dokonalém kostýmku a z očí jí sršely blesky, jak se na ni mračila. „Já jsem Jenny Robinsonová“, představila se velmi stroze. „Dobrý den, jsem Anna Gregorová“. Během několika příštích hodin Aničce došlo několik zásadních věcí. Neuměla psát na stroji tak, aby mohla dělat sekretářku sekretářce. Psací stroj bylo něco, co neznala a neuměla ovládat. Copak v takové firmě nemají počítač? Zapamatovala si, kde je kávovar, ale hned na poprvé se jí podařilo vylít kávu na koberec. Hotový Mr. Bean v sukni. Snažila se to setřít ubrouskem a vodou značky Evian, kterou našla v lednici. „Co to děláte?“, vykřikla Jenny, když vešla a uviděla tu pohromu. „Nezlobte se“, málem se rozbrečela. „Vytrysklo to na mě vařící“. „Jistě, káva je vždycky horká, to byste měla vědět“, vyštěkla Jenny. „Ale co to proboha děláte? Vždyť to bude ještě stokrát horší a navíc vodou pana Rotha. Víte, jak si potrpí na tu svou vodu?“, lamentovala Jenny. Naproti se otevřely dveře a kolem prošlo procesí mužů v černých oblecích. Nad Aničkou se většina z nich pobaveně nebo káravě tvářili a dál mleli své obchodní bilance a ceny akcií. Jenny se polekala, když viděli, co provádí a snažila se ji ihned zvednout ze země. Měla sílu, za kterou by se nemusel stydět velící důstojník v armádě. Když poslední muž zašel za roh chodby, otočila se na Aničku s výrazem, z něhož bylo jasné, že právě skončila svůj zaměstnanecký poměr, nejkratší co v Hamilton Kane kdy zažili. „A – n – n – o“, slabikovala Jenny, protože její krátké jméno nemohla samou zlostí ani vyslovit. „Musím říct, že jsem ještě nikdy ….“ V té chvíli se dveře znovu otevřely. Mnohem mladší, vysoký muž v tmavě modrém obleku, šitém na míru, s hustými černými vlasy, opálený, s neskutečně bílými zuby, které na ni přátelsky vycenil. „Slečna Anna Gregorová, jste to vy?“, zeptal se pobaveně a podával jí vstřícně ruku. Anička byla z jeho hlasu s jemným irským přízvukem jako omámená. Málem uslyšela zlaté harfy a bublání potůčku. „Ano jsem“, vykoktala ze sebe konečně. Vtom zahlédla rozzuřenou Jenny a rychle stačila dodat „ano pane“. „Jestli mě budete oslovovat, pane, začnu se rozhlížet, zda tady někde nestojí můj otec. Oficiálně jsem pan Roth, ale jinak Alex“. „Dobře“, přikývla zmateně. „Pane Rothe, obávám se, že se právě Anně povedlo …“, spustila Jenny. „Ano, já vím. Zase ten příšerný kávovar. To je v pořádku, uklízečka se o to postará. Jenny, máte pro mě ty dopisy?“ „Ano, jistě“, Jenny došla ke svému stolu a vzala úhlednou hromádku papírů.

„Děkuji“, rychle je prošel. „Výborně, jste anděl, Jenny. Mohla byste dodělat ty oběžníky, já zatím tady Anně vysvětlím pravidla, když je tady nová“. Anička si s úlevou oddechla. Vypadalo to, že měla nadále práci, tedy prozatím. „Samozřejmě, pane Rothe“, odsekla Jenny a uklidila se zpátky ke svému pracovnímu stolu. Vypadala jako dobrman, kterého ošidili o večeři. „Pojďte dál, Anno. Nevadí, když vám budu tak říkat?“ „V pořádku“, odpověděla. Zoufale si přála, aby měla pár minut na rekonstrukci svého obličeje, protože musela vypadat příšerně. S nemalými rozpaky vcházela dovnitř. Kancelář pana Rotha byla obrovská s výhledem na londýnskou City. Měl tam tolik počítačů, že by snad mohl vypustit satelit Nasa. A ty perské koberce, uspokojily by samotného arabského šejka. Aničku napadlo, že pokud zde nasaje trochu toho vzduchu, mohl by jí narůst i její bankovní účet. Byla značně nervózní, bylo jí jasné, že v takovém chrámu mamonu nemůže obstát. Naprázdno polkla, protože její dva dopisy s několika překlepy ležely přímo na jeho stole. Pan Dokonalý byl zřejmě šokován. „V těch dopisech, Anno by se našlo několik chyb“, naklonil se dopředu. Anička byla rudá i za ušima a sklesle klopila hlavu. „Ale nic si z toho nedělejte“, jeho irský přízvuk byl tak sametový jako pěna Guinessu. „Podívejte, je to jednoduché, zmáčknete tohle“, ukázal na klávesnici. „Tohle tlačítko zkontroluje pravopis a opraví“, předvedl malý trik. „Tyhle mašinky už dnes dokážou věci“, usmíval se samolibě. „Ano, ale to bych musela psát na počítači, ne na stroji“, pípla Anička. „Vy nemáte počítač?“, udiveně se zeptal. „Myslel jsem, že ho nechala Jenny nainstalovat. No nevadí, to zařídím“. Tak takhle to bylo. Jenny, její šéfová byla nejspíš nějaká nacistka. Chtěla, aby to prošvihla, chtěla ji vyštípat, aby se mohla sama starat. Pozor, Jenny je nebezpečná, varovala samu sebe v duchu Anička. To si bude pamatovat. „Víte co, zavolám nějakého hocha z výpočetního. Jacku?“, řekl do telefonu, když do něj vyťukal několik čísel. „Mohl byste přijít nahoru ke mně? Potřebuji nechat nainstalovat počítač pro mou novou asistentku.

Taky byste jí mohl vysvětlit pár maličkostí. A buďte na ni hodný, je tu nová“, povzbudivě se usmíval a zavěsil. „Děkuji, pane Rothe“. „Není za co, slečno“, rozplýval se sám nad sebou. A to bylo všechno. Po celý zbytek dne se kolem míhali vysoce postavení muži v oblecích. Sem tam vtipkovali s Jenny, která je uváděla dovnitř svatyně. Pan Roth byl zřejmě někdo, neboť jej všichni oprašovali a s úctou uznávali. Důkazem jeho vlivu byl i mladý horlivec Jack, který vyběhl schody a u stolu byl dříve, než Anička stačila dojít. Velmi trpělivě jí vysvětloval všechny funkce jejího nově nainstalovaného počítače. Snažila se dávat po celou dobu pozor, aby jí nic neuniklo. Úderem šesté hodiny za ní přišla Jenny. „Můžete jít domů, slečno Anno“, řekla jízlivě. „Vlastně ještě něco“, zastavila se. „Paní Rothová je velmi krásná žena a všichni si ji tady považují. Má úžasný vkus a šarm, brzy to poznáte sama. Pěkný večer, slečno Gregorová“ a se škodolibým úsměvem zmizela. Ta stará čarodějnice se tvářila, jako by právě sežvýkala aspoň deset nezralých citrónů, pomyslela si Anička. Vypochodovala s planoucími tvářemi ze své kanceláře. Vlastně to nebyla vůbec kancelář, pouze jakýsi před kamrlík, aby to upřesnila. Nesnášela, aby ji někdo zesměšňoval a Jenny Robinsonová dokázala využít každé příležitosti, jak jí naznačit, že je naprostá nula.

Dagmar Valová

Pokračování za týden…

Kapitola 1. a 2. ZDE

Kapitola 3. a 4. ZDE

Kapitola 5. a 6. ZDE

Kapitola 7. a 8. ZDE

Kapitola 9. a 10. ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824
Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna přibývá Co to znamená?
a nachází se ve STŘELCI. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Jméno Vítězslav má původ slovanský. Vykládá se však jako „ten, kdo oslavuje domov“. A to proto, že sloveso „vítati” znamenalo ve staroslovanštině „sídlit”, „bydlit”. V ČR je 10008 Vítěslavů.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Jak se vám líbí web Popelkycz?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 15
  • 256
  • 13 627
  • 333 621
  • 2 490 621
  • 3 798
  • 28
  • 1 860
0 Shares
Share
Tweet