Universum je spousta malých zvonečků

Moje babička říkávala, že věci chodí ve třech. Jistě jste sami už párkrát narazili na obdobná rčení, která vždy po lidsku vysvětlují, že podobné věci se přitahují. A kdo se jen trochu dobře dívá, ten už si toho musel také všimnout. Přijde mi to, jako by se střídala období leteckých neštěstí s obdobími vykolejených vlaků, či potopených lodí. 

Je v tom nějaký klíč, ale jaký?

Když někde, kdekoli vykolejí vlak, můžeme si být téměř jistí, že za pár dnů vykolejí ještě někde jinde další, a pak minimálně ještě jeden.

To samé je s letadly.

Nikdy to není jen jedno. Když padají letadla, vlaky mají klid.

Už dlouho mě to zajímá a možná není v našich současných možnostech tohle zvláštní napojení událostí jedné na druhou, úplně rozklíčovat a cele pochopit.

Ale vývoj v našem duchovním poznání tu je.

Už se neomezujeme jen a ono okřídlené „Když se to s..e, tak se to se..e“, ale čím dál víc lidí, se kterými mluvím, je na tom jako já.

Chtějí jít hlouběji, více se snaží tyhle podivné zákony pochopit.

Jsou to malinkaté zvonečky

A teď se nelekejte, že míním proklamovat něco extra složitého a iracionálního. Možná je to totiž jednoduché. Tak jako vlastně všechno. Jen se to složitým zdá.

Představte si všechno kolem sebe protkané neviditelnými vlákénky. Ta vlákénka jsou energie vyslaných myšlenek a energie dění, která mají naprosto vždycky návaznost na myšlenku. A myšlenka je sakra silná energie.

Všechno v čem žijeme, v čem se pohybujeme, se jakoby rozechvěje v momentě, když se s tím potkáme. A to se děje vlastně pořád.

Pořád myslíme, pořád mluvíme, pořád něco děláme. A to, co říkáme a děláme, všechno čeho jsme součástí, rozechvívá okolí, druhé lidi, události…

Představuji si to jako malilinkaté zvonečky, všude kolem nás.

Jestliže se tedy (dám zlý, ale trefný příklad) stane letecké neštěstí, rozechvěje to hroznou spoustu zvonečků v tónu, který je poplatný právě té události.

Zvonečky obětí, zvonečky pozůstalých, zvonečky všech kdo jsou nějakým způsobem spojeni s letadly a ještě jeden zvoneček. Zvoneček „letadla“.

V ten moment vibruje a zvoní veliká řádka zvonečků jedinou tóninou. Jeden rozezvoní druhý a další a další. Na tom ani není nic nepochopitelného, to je fyzika. Vibrace jednoho předmětu způsobí vibraci stejného, blízkého předmětu.

A teď si představte, kolik jich je! Vibrují, dokud se neuklidní.

Pak vykolejí vlak. Je to stejné.

Potopí se loď…války, atentáty, sesuvy půdy, zemětřesení….

Může se stát, že vibruje najednou spousta zvonečků, spoustou tónů….

Ale jsou to také naše vlastní tóny

Svůj zvoneček má i naše myšlenkové nastavení.

Je proto pochopitelné, že aktuální tón našeho zvonečku rozvibruje i mnoho dalších stejným, či podobným tónem. To může vysvětlovat, proč když vstoupíme do místnosti kde se před chvílí řešilo něco zlého, to cítíme.

Představte si celé Universum jako takový soubor všech možných zvonečků, které si vibracemi vzájemně diktují, v jakých tóninách budou znít.

To udává melodii, kterou hraje společnost, planeta a náš vnější i vnitřní vesmír.

To je energie, ve které žijeme, a následně jsou to události, které nás obklopí.

Některé tóny ovlivníme jen těžko.

Ale jsou i takové, jejichž skladateli jsme jen my.

Prostě každý jeden z nás tvoří celek a my ovlivňujeme to, jak nakonec zníme.

Nevím, jestli jsem tu myšlenku podala dost srozumitelně a jestli se mi povedlo vám vysvětlit, jak to myslím, jak chápu tu divnou věc, že jedna událost na sebe nabalí jinou.

Prostě si myslím, že je načase si uvědomit, že žádný člověk není tady na světě singl, že nikdo není nepodstatný, a že bychom si své zvonečky měli hlídat. Protože to ony rozezní jiné a ty zase další, o kterých pak už vůbec nevíme.

Ve finále je tu ale skladba, kterou musíme poslouchat všichni.

Michaela

[sexy_author_bio]