SLIMEJŠI

SVÁTEČNÍ VYDÁNÍ

Již minulá sezóna zahrádkaření mi dala jasně pochopit, že ani pílí úrody nedocílím.  Mičurin ze mne zkrátka nebude a rčení, že čím hloupější sedlák, tím větší brambory považuji za holou fámu a bulvární výkřik, jelikož by se na mém pozemku musely nacházet erteple velikosti dětské hlavy. 

Nenacházejí.

Vztek a beznaděj nad třemi rajčaty a několika žlutými nakladačkami jsem zakrátko přetavila v pokoru před Matkou přírodou.

Snad ví, co dělá.

Říká se, že je mocná čarodějka a třeba to její kouzlo prostě jen nechápu. S blahosklonným klidem jsem brala nejen rebelující flóru, ale i stejně vzpurnou faunu.

Koneckonců potravní řetězec je prostě fakt a něco ta nebožátka žrát musí. A tak jsem celkem chápala, že mravenci spásli první výsev fazolí a černě obalené růže nánosem mšic jsem vítala coby důkaz úžasného přírodního systému.

Slimáky u spasených cuket jsem doprovázela laskavým monologem: „to jsi se, hajzlíku, pomněl. Alespoň někomu to chutná.“

A víte co on na to? 

Letos přitáhl s celou famílií.

Určitě i s dětmi, nebo s nějakou pěkně vybíravou sestřenicí.

Copak to se dělá vykousnout z lilie prostředek a jít dál?

Vyžrat jahodu a nechat na záhoně slupku, aby to vypadalo jako že nic?

Sežrat sadbu patizonů do druhého dne a to až ke kořenům?

Když jsem rozhrnula porost hrášku, naskytl se mi pohled ne na rodinný piknik, ale na hotové vojenské tažení.

Vyhlásila jsem válku také.

Přemek Podlaha mi nic nového neprozradil.

Zahrádkáři jdou ovšem s dobou a na internetu rozvinuli hotovou gerilovou válku. Mezi námi…některým už dlouhé válečné tažení trochu narušilo sociální vazby a možná i šedou kůru mozkovou.

Tak tedy střepy si na zahrádku nenasypu a to ani okolo mých milovaných kytiček, do kterých jsem díky neustálému dosazování investovala snad víc než do vlastního zdraví.

I kdyby mi měla být odměnou rozřezaná krví zbrocená tělíčka nepřátel.

Mamka vytrvale skupuje granulky na hubení slimejšího moru. Už jich vysypala asi kilo a půl a furt nic. Asi to lupou jako my chipsy večer u televize.

Když propočítám spotřebu na záchranu mé zahrádky, asi bych musela prodat ledvinu na černém trhu, abych sehnala dost účinného jedu.

Přitom existuje vysoká pravděpodobnost, že by se mi jich dostatečně plodné přeživší potomstvo přišlo za rok zase řehtat mezi ředkvičkami.

A já prostě nemám ledvin na rozdávání.

Na žebříčku mírumilovnosti zvítězil nápad posbírat je a odnést někam daleko.

Tak zaprvé, pokud jde o jídlo, nejsou to žádní pomalejši, ale celkem slušné formule. Nevím, jak daleko bych musela jít, aby to bylo dost.

A za druhé se mi trochu příčí představa, že by to někdo dělal na oplátku zase mě. Koneckonců, kdyby se jim líbilo kdesi na louce, nelezli by do zahrádek.

Celkem zajímavá mi přišla rada vysazovat květiny, které jim smrdí a nechutnají.

Oč víc jsem byla potěšena, když jsem se dozvěděla, že jde o květiny, které mi voní a na zahrádce je velmi ráda uvítám. Například levandule nebo afrikány.

Levanduli sežrali hned z jara, z afrikánů je zatím stíhám obírat.

Musím ještě ta internetová fóra proklepnout, jestli se třeba někde nepřiznají, že si dotyční spletli názvy květin nebo zda nejde jen o místní názvosloví něčeho, co u nás neroste nebo známe pod názvem blín či kopřiva.

Zatím nic.

Tchýně je nabodává na pletací jehlici.

Nesmím zapomenout, až bude chtít synkovi zase uplést v zimě svetr, obdarovat babičku zbrusu novým párem pletacích jehlic.

Já umím jenom háčkovat.

Co se týče slimáčího odboje, jsem tedy směšná.

A tak jsem otevřela pivo.

Jedno na vztek, druhé pro slimáky. Nalito do plastové lahve podélně rozříznuté působilo jako nevídaný magnet. Jindy ve stínu skryté potvory chránící svá slizká tělíčka před vyschnutím nasadili rychlost a zamířili k lahvi slunce neslunce.

Tomu říkám žízeň.

Nepořádám pravidelné sčítání, takže nemohu říct, zda si nedali dostaveníčko u plzně i jejich kámoši z vedlejších pozemků.

Ovšem efekt byl dokonalý.

V euforii mi nějak nedošlo, že zahrádku nemám za domem ale na druhém konci města. Nejezdím tam každý den, ale jen když je potřeba zalít, zkrotit plevel a obrat nějakou tu úrodu.

Po pěti dnech mé absence vydávala pet flaška plná nafouklých slimáčích těl takový puch, že odradila i ostatní zahrádkáře.

Sice mi letos nikdo neořezal kvetoucí lilie, ale dlouho jsem hledala dobrovolníka, který půjde lahev vylít na kompost.

Nakonec padl los na mne.

Házela jsem korunou ještě několikrát, ale děti vykřikovaly něco o právech dítěte a ombudsmanovi.

Hledám a bojuji dál.

V sázce je vždycky ještě asfalt.

Jedna cisternička a bude po starostech. Namaluji čáry a můžem třeba skákat panáka. Pořád ještě doufám, že vědci přestanou za unijní granty zkoumat vliv délky banánů na stěhovavost racka chechtavého a vymyslí konečně něco…třeba na slimáky.

A možná v sobě objevím šelmu a talent a koupím pletací jehlice pro sebe.

Muhehe

ToraToraTora

[sexy_author_bio]