Utržené kořeny. Ne každý to zvládne

Bylo mi necelých šestnáct let, když mi rodiče oznámili, že prodáváme byt a stěhujeme se za Prahu na vesnici. Je to ta nejlepší zpráva, kterou můžete říct puberťákovi, který se přijde domů ohlásit a míní se zase vrátit ven za kamarády, které nehodlá, ani náhodou měnit. Stála jsem v předsíni jako solný sloup a zmohla se jen na: “Cože?!“ 

“No… s tátou jsme se už rozhodli.. Byt je pro nás moc malý“, řekla mi máma.

“Jako prostě, celou dobu nám stačil“, namítala jsem. Dobře, …věděla jsem, že sestra čeká dítě, ale to ještě neznamená, že mi musí zkazit život někde na vesnici.

Zamkla jsem se v pokoji, pustila jsem si nahlas rádio a brečela do polštáře. Asi třech deci slz jsem se rozhodla utéct z domova. Sbalila jsem si kabelku a potichu jsem se plížila ven.

“Kam jdeš?“, volala na mě máma.
“Utíkám z domova“, odsekla jsem, protože jsem chtěla být slušná a říct, kam jdu.
“Tak pozdravuj Páju“ (Zevlínu)“, odpověděla mi klidně.

Jako, slyšela? Pobrala vůbec, co jsem řekla?
Nejenom, že budu bydlet někde, kde mě bude budit kohout, ale mámu ani nezajímá, že utíkám z domova!! Utekla jsem k holkám. Jediné ony se mnou sdílely ten šok a brečely taky.

Jsem měkká.
Asi za hodinu jsem se vrátila domů. Uklidňovala jsem se tím, že než se objeví kupec, bude to trvat milion let a tím jsem to chtěla alespoň na nějakou dobu v sobě uzavřít. Zmýlila jsem se.

Asi za týden mi otec řekl, abych si uklidila pokoj, že se nějací lidé přijedou podívat. Udělala jsem tam kvalitní binec a šla do školy.

Kupci, i přes to, náš byt statečně koupili. Jezdili jsme se dívat na domečky a asi třetí dům jsme koupili. Kousek za Mělníkem. Rodiče mi slíbili nový nábytek do pokoje a i to, že nemusím měnit školu, ale pokud chci tak můžu dojíždět.

Stejně jsem byla naštvaná a měla jsem tehdy pocit, že mě nikdo nechápe.
Nastal den stěhování a já místo abych pomáhala, propsala jsem celý kredit s kamarádkami jako bych je už nikdy neměla vidět. Nábytek jsme už měli v baráku. Zatímco máma všude vytírala, táta se snažil zatopit v kotli. My jsme se se sestrou šly podívat na zastávku, jak nám budou jezdit autobusy do Prahy.

Nepotkaly jsme jediného člověka a v mimopražském jízdním řádu jsme se také moc nevyznaly.
Šly jsme zpátky a už u nás byl soused a radil tátovi jak zatopit. Dokonce nám dal kolečko uhlí, než si ho objednáme. Společně zatopili a soused tátu vytáhnul do hospody.

My s Alenou jsme si lehly k sobě a celou noc se bály, že v domě straší.

Byla neděle a s mámou jsme se chystaly jít do místního krámku pro snídani. Chtěly jsme „očekovat“ (pubertální hantýrka)co tam mají, a potom to vzít procházkou domů. V obchůdku nám bylo vysvětleno, že pokud chceme pečivo tak nejpozději do 8:30 potom máme smůlu.

Před obchodem stálo asi deset chlápků a popíjelo lahváče. Divně na nás koukali a pak si šeptali. Poděkovaly jsme a odešly a ani jsme se pro jistotu neotáčely.

Do školy jsem vstávala jsem v 5:15. Strašné.
Jezdila jsem ráno s tátou a odpoledne jsem měla jezdit zpátky autobusem. Nejezdila. Raději jsem čekala, než táta skončí, protože autobus mi jel z Prahy pouze na Mělník, a do naší vesničky pak jel jiný, ale až za hodinu a půl. Nikdy mi to na sebe nenavazovalo.

Po návratu domů jsem byla ráda, že se vykoupu, najím a jdu spát.
Když šly kamarádky o víkendech někam tancovat, já většinou nešla. Jednak by byl problém s dopravou a navíc jsem neměla s sebou ani věci na převlečení. Druhý den jsem jenom smutně poslouchala vyprávění holek, jak se bavily, kdežto já doma trávila víkendy koukáním na filmy.

Zvykla jsem si.

Měla jsem tam i svou první lásku a vesnické diskotéky, když není nic jiného, člověk nakonec přehodnotí.

Dostudovala jsem, našla jsem si práci a vrátila se do Prahy. Vesnice není pro mě, ale jezdím domů, jak nejvíc to jde.

Teď už neohrnuju nos nad snídaní na zahradě. Teď to přímo zbožňuji.

O víkendu jdeme s tátou na houby a potom zajedeme s partou kamarádů na pískovnu koupat se a pak na jedno do místní hospůdky, kterou jsem ze začátku tak neměla ráda.

Jsem v Praze šťastná.

Mám tu práci, vyrostla jsem tu, je to MOJE město. Třeba se jednou zblázním, a až budu mít rodinu, třeba se odstěhuju někam kousek za Prahu.

Možná.

Je to těžké přetrhnout kořeny a necítit to. Nedělá to dobře rostlinám a lidem zřejmě také ne.

Pavla

[sexy_author_bio]