Prázdniny s hryzcem

Od jara jsem na svou zahrádku vyklopila celkem slušné množství granulí proti slimákům, hnojiva na podporu růstu či květu, až se mé pachtění se za pár kily rajčátek domácí výroby stalo málem nerentabilní. Ovšem pohled na košík plný sklizené zeleniny hojí mnohé rány…

Pohled na zdecimovanou zahrádku zase otevírá mnohé nové.

Začalo to celkem nenápadně. Jedno ráno vypadal keřík hosty, jako by na něm přespal bezdomovec. Ohlodaná mrkev napovídala, že někomu zdrhnul králík. Ještě následující den posvačil něco z mrkvové natě a byl klid.

Nic se nedělo a já se nechala ukolébat vlastním pocitem spokojenosti ze sklízené úrody.

„Mami, já ti pomůžu trhat cuketky,“ nabídl se synek.

„Ale dej pozor, ať nevytrhneš celou kytku, musíš opatrně,“ nabádala jsem ho.

Znám styl, kterým češe ovoce a sbírá zeleninu.

V podstatě i Římané byli ke Kartágu milosrdnější než on k fazolím.

Než jsem dořekla, měl v ruce celou rostlinu. Zbledl. Ve mně by se krve nedořezal.

„Vždyť jsi to vyrval i s kořenem,“ vyjekla jsem, ale hned jsem se podívala lépe: “A kde je, sakra, kořen?“

Chtěla jsem se podívat na místo, odkud ještě před chvílí rostla žlutá cuketka, ale zela tam jen asi deset centimetrů hluboká díra.

Nějaká godzilla popravila celou kytku těsně nad zemí a posvačila celý kořen. A co víc, zdrhla. Vzala jsem hadici, nacpala ji do díry po cuketě a roztočila kohoutek.

Otevřela jsem pivo a čekala, co se bude dít.

Nedělo se lautr nic. Asi jsem si myslela, že za chvíli vyplave mezi zdecimovanou mrkví utopený hlodavec, ale voda dál a dál mizela v snad nekonečné síti podzemních chodeb.

Druhý den odpadl patizon.

Už jsem byla vzteky bez sebe. Nebýt to v zahrádkářské kolonii, tak mu naliju do díry benzín a posvítím svíčkou.

Během pletí se mi pod motyčkou propadaly další a další chodbičky a bylo nad slunce jasné, že má zahrádku obšancovanou celou a můžu být jenom ráda, že škody jsou minimální.

Zatím.

Svěřila jsem se tchýni, ví všechno, byla v Rusku a je jí přes padesát.

„Máš tam hryzce,“ sdělila mi nekompromisně, „počkej, něco ti dám.“

Na to přinesla z garáže igelitový sáček plný chlupů.

„Vyčesávala jsem psa, nacpi mu to do děr.“

Řekla to tónem, který celkem nesnese odporu a zdá se, že to považovala za hotovou věc.

S díky jsem sbalila chlupy odhodlána i k takto zoufalému činu.

Jelikož s hryzcem trávím první prázdniny, prověřila jsem ještě tuto informaci na internetu. Zkušení bojovníci vytvořili na netu skutečné gerilové skupiny, které neváhají v boji se zákeřným hlodavcem dokonce celou zahrádku obehnat pod zemí dvojitým pletivem, či napěchovat jim do chodbiček kočičí trus.

Pro obzvláště otrlé jedince pak shání v ZOO trus lví, aby hryzec věděl, že šelma obývající zahrádku skutečně není žádná domácí neschopná číča, ale number one.

Prý by mu to mělo stačit, aby si spočítal své šance a včas vyklidil pole.

O psu ani slovo. Jenže kočku nevlastním, k lvímu trusu přístup nemám a výhrůžky v podobě sankcí neplatí ani na Putina natož na hryzce.

Našla jsem tam i několik návodů na důmyslné pasti.

Než bych některé z nich vytvořila, vypadala by moje zahrádka jak po útoku hryzčí rodiny, takže jsem zanechala stavebních plánů, vzala chlupy a jela na zahradu.

Odpuzovače v podobě větrníků z petlahví  již mám.

Zřejmě mu nevadí.

Pozn. Ale že je loštomilej, viď, Tori  – Míša

Možná se jimi dokonce baví. Na sázení smradlavých kvěšti, afrikánů a podobně je pozdě, líhniště hadů na zahrádce mít nehodlám a sekat obden trávu v naději, že mu hluk a vibrace nad hlavou znepříjemní život a odtáhne… to odtáhnu dřív já.

Jenomže tahle malá mrcha umí zničit i mladé stromky.

Již tři roky opečovávám hrušeň a švestku v marné naději, že snad někdy vypěstuji i švestičky z vlastní zahrádky. Tři roky péče a pak by měly skončit jako hlavní chod nevycválané godzilly?

Na to, kolik děr jsem objevila, bych potřebovala oholit bernardýna na skinheada.

Musel mi stačit skromný sáček z psa daleko menšího. Vybrala jsem tedy několik skutečně čerstvých děr po mrkvi, cuketě, patizonu a napěchovala tam chomáč béžové srsti.

Klackem jsem chlupy zatlačila co nejhlouběji, aby věděl, že pes už je mu na stopě a ať kouká padat.

Druhý den jsem na zahrádku raději nejela.

Neunesla bych pocit, že můj zoufalý čin přinesl zoufalý neúspěch a já vystřílela všechnu munici…pardon chlupy. Pes totiž nelíná zas tak rychle a majitelka ho nehodlá ostříhat.

Další den jsem se chtěla ještě zbaběle vyhýbat zahradě, ale neúprosné vedro mne přesvědčilo, že pokud nezaleju, zelenina zdechne tak jako tak.

Obrnila jsem se posledními zbytky optimismu a vyrazila.

Zahrada vypadala netknutě.

Opatrně jsem procházela mezi záhony a tahala za jednotlivé rostliny v obavě, že mi zůstanou v ruce s pahýlem v místě, kde jiné mívají kořeny.

Nezůstaly.

Ovšem nemáme vyhráno.

Zavolala jsem mamce, aby pro jistotu nečistila kočkám záchod, dokud nepřijedu. Musím si prvotní úspěch posychrovat.

Komický paradox díky jedné malé chlupaté potvoře s přerostlými zuby.

Jezdívala jsem k mamce na vesnici pro domácí vajíčka, ovoce, zeleninu a odpočinout si na čerstvém vzduchu.

Nyní si odvážím pytlík kočičinců. . . 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]