Zážitky z Rodosu: Vyměním plavky za pantofle. Zn.rychle!

Je to přesně tak, jak napsala čtenářka Dragana v úvodu svého e-mailu, který dorazil do redakční pošty: „Začínají dovolené a to bude mít každý spousty zážitků. Tak si dovoluji jeden poslat“. A my si velice rádi dovolujeme její vyprávění poskytnout i vám…
Dnes jsme hrdinně stanuly na břehu moře, které v tom „vánku“ produkuje obrovské vlny. Nikdo se nekoupe. My se taky rozmýšlíme...

Bylo rozhodnuto za nás.

V momentě nám byly podraženy nohy, ze kterých mžikem zmizely pantofle v moři a my kecly na zadek.

Do těch oblázků, co se jeví jako živé.

Vstát? To teda nešlo. Pantofle se vynořily opodál ve vlnách. Jen hrůza, že o ně přijdeme, dala nám sílu se živlu ubránit a povstat. Já zachránila pantofle tři, Míša se vrhla po čtvrtém.

Ihned mi zmizela několik metrů od břehu.

Občas jsem ji zahlédla, jak zápasí se živlem. Já byla hendikepovaná ranou balvanem do mého invalidního kolena, které bylo po operaci těsně před dovčou. Ale vzchopila jsem se a po chvíli nedobrovolně následovala Míšu.

Dost rychle jsem přišla o iluze, že tohle přežiju.

Několika vlnám jsem se ubránila. Téměř na pokraji smrti. Pak ale přišly tři obří za sebou. Ta první mi naplnila plíce, druhá vrhla ke břehu…bohužel ne na břeh….na oblázky a třetí dokonala dílo zkázy.

Po kamenech, natřičtvrtě utopená, jsem rejdila jak zběsilá.

Zadek, kolena a břicho téměř bez pokožky. Tu odneslo moře. Ale přežila jsem. Dokonce, když jsem po kolenou pelášila z moře, jsem se i postavila. Ale pořád jsem ještě nebyla na souši. Sledovala jsem krhavým zrakem boj Míši s rozběsněným živlem.

Chvílemi to vypadalo, jako že snad i odolá.

Jen chvíli. Opět se za jejími zády blížily ty tři obří vlny. Měla jsem možnost sledovat, jak jsem vypadala já. Během setiny vteřiny přistála Míša u mých nohou. S děsem v očích a chrchlající, ještě několik minut leštila zadkem navztekané oblázky.

Když jí vlna obrátila, tak i koleny a čenichem. Celé šťastné, že žijeme, jsme přemýšlely, jak z toho pekla ven. Neustále nám byly podráženy nohy a z moře to nejít a nejít.

Vůle k životu ale dovede divy.

Konečně jsme byly na břehu, za zády řvoucí moře. Já vychrchlávala litry vody z plic, hleděla na krvavá kolena a po uschnutí jsem zjistila, že za plavkami mám tuny kamenů a písku.

Míša měla podrápaný i obličej.

Utírala jsem jí krev, ale smích jsem nedokázala zamaskovat. Před očima jsem měla nejkrásnější pohled na “Medvěda”.

Když jí moře vyzvrátilo ke břehu, její vyděšené oči registrovaly jen cíl dostat se na souš. Už však ne to, že sice zachránila čtvrtý pantofel, ale moře si za odměnu vzalo její hořejšek od plavek.

A tak se tam její prsa smála na zvědavé okolí, které sledovalo náš boj se zájmem a jiskrou v oku.

Druhý den už jsme tedy do vody nešly. Lízaly si rány. Dnes se  řehtáme, jen si na ten zážitek vzpomeneme.

A já si v duchu pochvaluju, že MOJE plavky to tehdy nebyly.

Dragana

[sexy_author_bio]