Účastník zájezdu ToraToraTora a spol. ITÁLIE V. DÍL – Ztracena mezi kanály

Zdejší fauna je zvláštní.

Pátrala jsem po zvuku, který připomínal kastaněty. Jeho původ jsem vystopovala ke strace. Chrastila hlasivkami jak kokosovým ořechem a hopkala po zemi. Hopkala za zcela jasným cílem. Pronásledovala kočku. Tam, odkud jsem já, kočky pronásledují ptáky. Že by opeřenec šikanoval tímto způsobem šelmu, jsem ještě neviděla.

Ovšem zdejší ptactvo je jaksi oprsklé celkově.

Při obědě přilítla sýkorka. Chvíli laškovně poskakovala po zábradlí a pak se na férovku přidala s tak drzým výrazem ve tváři, jako by čekal na talíř a vlastní příbor.

Nicméně jsme dnes vyrazili směr Benátky.

Však je mám už dvanáct let slíbené.

Zdejší systém značení silnic jsem již trochu pochopila a tak jsme zabloudili jenom dvakrát.

Na začátku města jsme auto odložili v jednom ze záchytných parkovacích domů. Zatímco manžel se rozhodl okukovat místní pamětihodnosti a čuchat zdejší kanály z pohodlí taverny, já s dětmi vyrazila vstříc centru.

Gondoly i architektura nás zcela uchvátily.

Procházeli jsme úzké uličky, mostky a kamenné chodníky podél kanálů. Atmosféra města nás pohltila. Málem i jeden gondoliér.

Ochota a pohostinnost zdejšího personálu je skutečně inspirativní. Restauratéři vás před tavernou zvou s úsměvem dovnitř, gondoliéři nabízejí na ulici své služby. Nikdo nečeká, až si je najdete. Jenže tenhle gondoliér nabízel napřed jízdu hlavní turistickou trasou a pak oběd ve dvou.

Neodradily ho ani tři naprosto konsternované děti, které nechápaly, o čem maminka tak živě gestikuluje s tím pánem v pruhovaném triku, co ji hladí po tváři a líbá její ruku.

S dcerou trochu fláká puberta a má angličtinu již pátým rokem, takže předpokládám, že rámcově pochopila.

Hlavní turistická lákadla dětem moc neříkají, takže jsem navrhla, že se jen tak pocouráme, kouknem, kde se nám bude líbit, a za hodinku dvě vyrazíme za tatínkem.

Spoléhala jsem na svou inteligenci, nikoliv na mapu, takže jsem za sebou ani neházela drobečky. Stejně by je všudypřítomní holubi sezobali dřív, než bych se otočila.

No ale šli jsme chvíli rovně, pak něco doleva….nic náročného.

Jenže pak jsme tuhle koukli na kanál támhle na most, palác, gondolu…Děti začaly bolet nohy a já neměla ani tucha, kde jsme.

Jo v Benátkách, to jediné bylo jasné.

Jiná města mají svá hlavní korza, široké třídy k významným památkám a pak malé zapadlé uličky k svým tajným romantickým zákoutím.

Benátky jsou jiné.

Uličky, kde stěží projdete s nacpanou kabelkou, se střídají s prostornými náměstími nebo slepě končí u kanálu pouze pro lodě. Je jedno, jestli kráčíte k San Marco nebo hledáte toalety na tržnici. Žádná logika, žádné fungující vzorce.

Hlavně na sobě nedat nic znát.

Děti mají šestý smysl na průsery. Takže jsem narovnala ramena a zvesela zavelela k jakési uličce, kterou jsem nikdy před tím neviděla. Podle slunce jsme snad měli správný směr. Navíc jsme šli pořád tak nějak doleva, pak rovně….ne, nic jsem nepoznávala.

Uličky, které byly před tím tak rozmanité, mi byly najednou protivně stejné.

Děti kňučely.

Každou chvíli jsem čekala, že narazím na něco známého, povědomého. Před námi se otevíraly jen nové a nové uličky chvílemi úzké, chvílemi rušné, občas zcela ztracené a někdy jak tleskačova Stínadla.

O mě nešlo, ale ten pětiletý junior už toho měl plné kecky a já přestávala tušit, kolik rohů už bylo, za kterými to „stoprocentně už musí být“.

Kašlu na to, koupíme mapu.

Synek na mne upřel svá unavená očka a já byla ztracená. V Benátkách i v jeho zklamané dušičce.

Přinutila jsem se k bílé lži: “Myslím, že jsme k tatínkovi blíž, než tušíme. Koukej, jak je ten kanál široký. Už jsme určitě blízko moře. A vidíš, tamhle je jeřáb,…ty stojí na moři a vidím ho docela blízko.“

Najednou dcera vykřikla: “..a támhle jsou ty schody, u kterých jsme čekali, až budem moct zaparkovat.“

Opravdu.

Nevím sice, jak jsme tam došli a kudy jsme šli. Radši to nikdy nebudu ani hledat na mapě, protože by mi mohlo být dodatečně zle.

Každopádně jsme přešli ulici a děti běžely přepadnout tatínka do taverny. Myslím, že ho viděly raději, než kdy jindy.

Pocit, že mi upadnou chodidla, jsem rozháněla až do večera ve vlnách a teplém písku.

Slunce pomalu zapadalo a straka opět buzerovala kočku.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]