Účastník zájezdu ToraToraTora a spol. ITÁLIE II. DÍL

Byly čtyři hodiny odpoledne a na manžela dolehla únava i fakt, že nás čeká nejtěžší část cesty. 800Km po dálnicích je totiž hračka proti tomu najít v cizím městě konkrétní ulici a konkrétní adresu. Tedy hlavně pro nás.

Přišla na řadu navigace.

První půlhodinu si myslela, že jsme na Karlštejně. To byla poslední destinace, kde jsem ji měla zapnutou. Po několika restartech konečně nachmatala družici a přelezla laskavě hranice za námi.

Paráda. 

Objevili jsme i delegátku, která nám předala klíčky a vysvětlila cestu. Na náš cestou unavený nervový systém byla všechna vysvětlení i mapka příliš málo. Obkroužili jsme dvakrát Bibione, pohádali se, seřvali děti, ať jsou zticha a vytočili číslo delegátky.

Obkroužili jsme Bibione potřetí a našli správný dům.

„Kde má, sakra, dveře?“

Omluvou budiž manželovi, že jako středně těžký kuřák od rána ještě nestihl ani jednu camelku. Já zas měla deficit několika káv, protože jsem nechtěla riskovat, že můj močový měchýř nám bude diktovat přestávky častěji, než bylo v plánu.

Delegátka nám naštěstí ochotně vysvětlila, jak se do toho zpropadeného baráku dostaneme a tak jsme se mohli ubytovat.

Jasně, že jsme nepadli do postele, jak bylo prvotně v plánu.

To, co náš chlapec v první chvíli mylně identifikoval jako hukot dálnice, byl hukot příboje. Moře bylo pro nás všechny magnetem silnějším než cokoliv, co jsme po náročné cestě cítili včetně plného močového měchýře.

Vyšli jsme tedy na pláž a s pocitem malého ale našeho vítězství si užívali tříštění vln o nohy.

Byly studené a krásné.

Byly magické, protože od rána nikdo nevěřil tomu, že večer skutečně budeme stát v přílivu a zírat do západu slunce.

„Mušličky!“ zavětřily děti.

Za chvíli jsem jich měla v náručí asi kilo, protože každá byla prostě krásná a nádherná a přeci to tu nenecháme.

Běsnění po schránkách korýšů přerušil synkův zděšený výkřik.

Chmátl po obzvlášť zajímavém kousku. Jenže ten v sebeobraně použil klepeta.

 „Co to je, kouslo mě to.“

Seběhli jsme se k němu.

„To je krab,“ vysvětluji synkovi.

Bližší pohled naznačil víc.

Byli to dva krabi. Sameček na zádech samičky….ani se nedivím, že se za vyrušení pomstil. Být větší a mluvit, možná by ho i nakopl a přidal něco nadávek.

Syn už se nepřiblížil a souložící korýši se zavrtali zpět do písku.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]